No, kdo si nepřizná, že za socializmu to žádná velká sláva z cestováním nebyla, má prostě problém s pamětí. U mě to bylo o to horší, že se moji rodiče v šedesátém osmém nechovali dle komunistů dobře a dokonce organizovali v továrně stávku. Čili jsme se k Balatonu a do NDR dostali až po uvolnění začátlem osmdesátých let. Dneska je to naštěstí jen a jen o penězích a cestovat skoro kamkoli je v podstatě sranda. Takže toho na stará kolena využívám a dokud zdravotní stav dovolí, nemíním s tím přestat. 🙂
Do Jugošky se jezdívalo normálně s CKM (Cestovní kancelář mládeže), bez devizáku a výjezdní doložky.Do Maďarska, NDR bez problémů.Článek je nepravdivý, neobjektívní a asi má jen provokativní účel.
Článek je absolutně pravdivý, komunisti byli hnu*ní.
Počty zájezdů v CKM byly tak omezené, že se prodaly během chvilky a známým a většina zájemců mohla jet tak za město k rybníku, stejně u Čedoku a ceny byly závratné. Zájezd s Čedokem do USA stál cca v 70 letech 56 000 Kčs, což bylo tak 25 velice pěkných měsíčních platů nebo automobil Škoda a navíc, málokdo dostal od stbáků povolení vycestovat i u takovýchto zájezdů.
Od roku 69 jsme každý rok vyráželi s partou do NDR, Maďarska, Polska, Rumunska a Bulharska. Byli to nejlepší časy, všude bylo levně a lidé příjemní. Nebyli s tím žádné problémy, alespoň mi jsme žádné neměli. Nakonec jsme skončili každý rok v Bulharsku, které jsme prošli křížem krážem , všechny hory, spousty vesnic a měst, spousty nejrůznějších rodin, muslimů, cikánů a bulharů. Všude pohoda a vstřícnost. Byli jsme tuláci s batohy a bylo to neskutečně krásné. Dvakrát mi v práci zamítli Jugoslávii, ale nakonec mi vůbec nevadilo. Zamiloval jsem si Bulharsko. Prochodili jsme celé jejich pobřeží. Miloval jsem jejich moře. Od té doby jsme navštívili spoustu západu a exotik, ale Bulharsku se nic nevyrovná. Možná to bylo tím mládím a nespoutaností, ale bylo to neskutečně krásné.
"Dvakrát mi v práci zamítli Jugoslávii..." - Vy v tom nevidíte problém? Já ano, a veliký.
Co si pamatuju, tak do NDR musel mít každý koupené Marky v bance nebo spořitelně, zapsané v celním a devizovém prohlášení. Tam se muselo zapsat prakticky všechno cennější, co kdo vezl. Hodinky, prstýnky, náramky, fotoaparáty, elektroniku, autorádia, někdy třeba i mlhovky. Prachy nad limit se musely někde schovat. Prostě radost cestovat!
Jistě - "Západ" byl téměř nedostupný, ale "spřátelené" země zase tak složité nebyly. Kdo netrval na službách cestovky, měl možnosti podobné těm dnešním, jako když chce člověk mimo schengen. Podmínkou bylo mít pas (to v 80.letech nebyl žádný problém) a nepřevážet přes hranice kontraband.
Do NDR k moři jsme se prostě vydali autem, jen jsme si před tím vyměnili peníze a koupili (úplně zbytečně) poukázky na benzín.
Do Bulharska do hor jsme jeli vlakem - lístky úplně běžně na pokladně, ale lehátka či lůžka se musela koupit 2 měsíce dopředu. Tak jsme v den "D" vystáli frontu někdy od 4 ráno do 8 ráno. Protože jsme byli 4, tak jsme se prostřídali a bylo to. Jo - a byli jsme druzí či třetí ve frontě. Za námi se někdy v 7:00 udělala nekonečná fronta. To byla nepříjemná realita doby, člověk prostě nesměl být líný.
Netuším, kolik toho za socíku zažila pisatelka, ale podle toho článku moc asi ne. V Jugošce jsem nebyl, ale na Rujáně běžně, na to nikdo nepotřeboval cestovku. Balt je sice studený, ale stejně se tam jezdilo většinou na nákupy, co se pak pašovaly všudemožně. V rezervě, za tapecíruňky. Maďarsko bez problému taky kdykoliv. Na co nějaké cestovky? Tenkrát nám stačil stan nebo obytný přívěs. Do Chorvatska jezdili naši fotbalisti, ti jejich druhý rok zase k nám a taky žádné problémy nebyly.
Máte pravdu. Všechno má výhody a nevýhody hranice byla střežená a bez pasu ani ránu.Byla jedna zed mezi východem a západem dnes je plotu o mnoho více protože sem lezou dlouhodobí turisti bez pasu.Vináren výčepu a tanečních lokálu bezpočet.Po práci společenský relax a když jste potřeboval řemeslníka tak jste ho tam našel. A dnes přečtete si nabídky na dovolenou většinou letecky od soboty do soboty kdy nemužete počítat 2 dny dovolené v letadle.Vyměnit peníze ve směnárně a dát na Vaši dovolené vydělat arabovi který směnárnu vlastní. Koukáme se na telku a většinou v rodině ticho všichni čumí do mobilu.A pokud nemáte chytrý telefon tak na zahraniční dovolenou nemužete nebo si musíte najít partnera který tento mobil vlastní a umí na něm všechny
nařízení která jsou vyžadována.Věru žádná legrace.Písničky 70 a 80 let krásné 20 století takže po staru přeji hezký den
Co si pamatuji, tak Polsko bývalo na pozvání, Maďarsko bylo v pohodě, ale mělo to háček, že zhruba to, co utratili Madaři v ČSSR, tak to mohli vyměnit i Češi do Maďarska. Takže se měnilo na celou rodinu a bylo o tom razítko v pase. Jugoslávie byla jak pro koho. Tchán nesouhlasil s okupací a vystoupil ze strany. Sice vydělával jako horník dost, ale na rovinu mu řekli, ať si vzájemně ušetří práci, že on, ani jeho žena se prostě do Jugoslávie nepodívají. My tam byli asi 3x. Rumunsko a Bulharsko bylo docela bizár, hlavně po vlastní ose. Kolem 60. let byla Mamaia výstavní pláž, v roce 1988 to bylo chudé peklo. Naši se s Čedokem podívali i do Turecka a Řecka. A všude tam byli jako totálně chudí příbuzní.
A pak pro Čechy klasika NDR. Vítr, písek a studené moře. Každopádně jsem zmiňované Warnemünde předloni v rámci dovolené navštívil. Balt je pro mě dovolená podle mého gusta. Klid, vše funguje, nikde vás nikdo nestrká do nějaké restaurace, nikdo vám nic nevnucuje.
Socialistické cestování mělo ještě další specifika. Zatím co teď je volný pohyb zboží a osob, tak dříve nebyl problém strávit na hranici 8 hodin. Hezky v létě, bez klimatizace, auta na olovnatý benzín. Bratrské národy si šacovali soudruhy a zabavovali jim věci jak na běžícím páse. Kdo nejel do Německa ve starých botech, aby si tam koupil nové a staré zahodil, jako by tam nebyl. Celní prohlášení, výjezdní doložky a snaha vyměnit si pár západních marek a pak seklepat...
A pro cestování třeba na Šumavu. 1,5 % tehdejšího území tvořila železná opona. A soudruzi stříleli po lidech, co chtěli ten ráj opustit.
Kde jste vzal ty polopravdy? Mimo Jugoslávie a SSSR se mohlo cestovat bez omezení a k tomu pouze na Občanský průkaz ČSSR! Vy jste musel být zpovykané dítě, když mluvíte o bizáru! A jak to začalo vypadat u nás po roce 1989? V tom Bulharsku ten státní převrat k liberální demokracii daleko horší dopad! To že váš tchán vystoupil ze strany nemělo, žádný vliv na přidělení příslibu! Potřeboval jste razítko závodního výboru ROH! Jelikož mu záviděli plánovanou cestu do Jugoslávie, tak mu to razítko nedali! jinak jak to tady chodilo, popisuji v připomínce panu Benešovi: Chce to trochu životní pokory, říkat pravdu a nevyprávět pohádky.
Nechápu tu "nostalgii", jsem ročník 1971 a protože jsme bylo normální rodina (barák, Wartburg, otec technik ve fanrice, matka v JZD a tři děcka), rozhodně jsme si nemohli dovolit jezdit každý rok do Jugošky. Jezdilo se do Tater (všechny kempy nacpané dederonama), nebo k moři do NDR. A dodnes si pamatuju ten smrad na německých silnicích a v městech, protože převládali Trabanty. Jezdit každý rok s CKM do Jughoslávie si mohli dovolit jen děti funkcionářů, nebo horníků, ti měli prachů dost a příslib taky dostali.
Kdo jel s CKM, nemusel žádat o devizový příslib, ale to Vy nemůžete pamatovat, byl jste ještě dítě.
přes JUGOŠKU se dalo emigrovat
nebyla jsem v SSM,tak mi podražili zájezd
nebyla jsem ani v KSČ
zákaz a diskriminace ,kádrový profil mi neumožnil studovat
Kecáš.
Jako dítě jsem s rodičema byla nesčetněkrát v NDR, kromě běžných (nákupních) zájezdech taky u moře v Rostocku, Stralsundu a na Rujaně. 2x jsem byla na pionýrském táboře v Polsku a 1x v NDR. Maminka byla nádražačka, takže se jezdilo převážně vlakem na volnou jízdenku. Stejně tak později do Bulharska. Rovněž vlakové zájezdy jsem s ní (tátu to cestování moc nebavilo) do Budapešti a Varšavy absolvovala každý rok, při odchodu do penze pak od ČSD dostala poukaz na týdenní pobyt v Budapešti - z Bratislavy lodí po Dunaji. Jako dospělá jsem procestovala (převážně s Čedokem) valnou část SSSR (Rusko, Ukrajinu, Pobaltí, Kavkaz i exotický Samarkand, Chívu a Bucharu). Na rok 1986 jsem měla v plánu Bajkal, ale kamarádka mě ukecala na putovní zájezd s CKM do Španělska a k Bajkalu už jsem se nedostala. Ještě předtím jsme se spolu plavily na lodní čedokářské pouti z Baku přes řecké ostrovy a turecký Istanbul do Egypta. No a těsně před sametem to byl vlakový speciál na Esperantskou "slezinu" do Norska. To všechno jsem zvládla bez jakýchkoliv problémů a podotýkám, že v žádné politické straně jsem se já, ani moji rodiče nikdy neangažovali. Po převratu jsem se vdala, přišly děti a jiné starosti a dnes už mi cestování znemožňuje zdravotní stav. Zbyly mi však nádherné vzpomínky a velikánská krabice, plná brožurek a pohledů, kterými se moc ráda probírám a vzpomínám...