Pán asi nebyl na vojně a je chytrý. A proč uráží našeho prezidenta, cituji: že byl chorý myslící soudruh. A ani tato věta mu nesedí. Jak může být chorý soudruh myslící???
Mimochodem, sloužil jsem 2 roky v Prešově a každého půl roku opouštělo rotu asi 40 vojáků ( kteří došli většinou jako lenoši), ve velmi dobré fyzické kondici. Kilometr běhu všichni pod 3,10 min. a lano 4 m bez přírazu do 10 vteřin. Žádná buzerace, žádná mazácká vojna, pouze výborný velitel. Nenastříleli jste jako rota - do kasáren zpět běh - 12 km. Mimochodem Kpt. Bodnárik byl ten, co se u Holešova, jako snad jediné kasárna, zakopali v r. 1968 v lesích a nechtěli se vzdát ruské okupaci. Proto byl taky na východě a v roce 76 - 78 pořád Kpt. A našim vládnoucím ňoumům bych doporučil, když jsme tedy chvíli před válkou, aby nechali na min. půl roku narukovat mladé a naučili je střílet a utíkat.
Hlavně střílet, utíkat většina národa umí.
Pane Chalupo, určitě jste se pořádně zapotil při psaní těch hovadin? Myslím si, že rok základní vojenské služby by dnes nikomu neuškodil. Hlavně těm kteří se vyhybají práci a jsou již od dětsví invalidní. Na to co bylo na vojně špatné na to se zapomíná. Vždy si člověk vzpomene na to legrační.
Když byste dnes postavil 100 mladíků, kteří by měli jít na vojnu, tak byste odvedl si 10 lidí. Ostatní by byli nemohoucí apod. Všichni by měli modrou.
Vždy, když někdo v dobrém vzpomíná na vojnu, tak se oklepu. Prožil jsem naprosto šílenou vojnu a to jsem byl "špagát".
Bojový útvar na Sázavě ( dnes je tam vojenské muzeum v Lešanech ), všichni velitelé tam byli za trest. Notorici, průšviháři, vyčůránkové kteří jen kradli a počítali dobu do důchodu. Zima, hlad, nedostatečná zdravotní péče, šikana, neúměrné služby, útěky mimo útvar, ožralost na bateriích, zfetování celé jednotky toluenem, .....
Pokud měl někdo fešáckou vojnu, ve velkém městě, tak na vojnu může vzpomínat v dobrém. Ale pokud vám na cvičení omrznou ruce a jinde se otráví čtyři vojáci v OT protože si tam topili, tak na něco takového by v dobrém zavzpomínal jenom naprostý blb.
Asi jsi byl to poslední slovo z tvého příspěvku
Sloužil jsem taky jako záklaďák 730 dní. Neříkám že to byl nějaký ráj, ale s odstupem času jsem rád, že jsem to prožil a dnes to hodnotím jako velikou zkušenost. Ale to co se tady píše v článku to je laciná propaganda za níž by se nemuseli stydět ani soudruzi. Setkávám se s tím stále častěji že se někdo jen lacině chce zviditelnit tím, že se vysmívá době minulé. Jsou již stejní jako komunisté, ještě horší.
Mnoho kluků si udělalo řidičák na vojně nebo se naučili jpořádně jezdit . Naučili se pořádku ,disciplíně a i to pravé kamarádství. Pravda je že byly mazáci a zobáci. Ale ti zobáci byli pak mazáci a tak dokola. Někdy zbytečné buzerováni ale vždy to bylo v mezích. A když jsme byli ba výjezdech nebo na cvičeni hlídat ty imperialisty tak bylo dobrodrůžo Odcházel jsem rád po těch 730 dnech ale mam to v sobě stále. Vz 58 složim a rozložim poslepu.Dnešni mládež neví co je šroubovák nebo hasák.Potřebovali by to jako sůl.Rostou z nich pak takoví Stropničtí apod.
Přesně jste to napsal. Dodnes rád vzpomínám na vojnu. Umím si poradit v jakékoli situaci. Ta samostatnos se o sebe postarat ,se mi mnohokrát vyplatila. Kdo brečí,tak asi byl rozmazlený už z domova. Hodněkrát s chlapama na pivku vzpomínáme.(ostatní jen koukají sotevřenou pusou. ) Ty zážitky nám nikdo neveme.
Já jsem sloužil ve stejné době jako pisatel a nic takového jsem nezažil,jen jedna sebevražda důstojníka,připouštím důvodem byla čistka v dustojnickem sboru.Souhlasi že 2 roky je zbytečně dlouho,úplně by stačil 1 rok aby kluci opustili mamahotel a poznali odpovědnost za kolektiv.O mnohem umírání vojáků nevím,to jsem prostě nezažil.Že občas došlo k nějakým urazum je normální a to i v běžném životě ve fabrikach na silnicích nebo při sportu.Armada nebyly lázně.
Sloužil jsem 66-68, včetně "příchodu" Rusáků, srpen 1968.
Odvod. Bydlel jsem na vesnici, jelo nás k odvodu na Mělník asi 20. Jeden dostal modrou knížku. Na nádraží nás vítala dechovka, společný průvod do hospody s muzikou a večer byla zábava, kde holky na nás byly obzvláště milé. Akorát ten s tou modrou se styděl ukázat. Tak to byla ta lepší stránka.
Nástup do Komárna k ženistům. Buzerace nás bažantů, tvrdý celodenní výcvik.
S námi narukovalo spousta kluků, kteří měli nějaký rok odseděný. Také pár těch, tehdy se jim neříkalo nepřízpůsobiví. Během příjimače se přizpůsobili všichni.
Co vojna dala. Kamarádství, výbornou fyzičku, smysl pro pořádek, také zážitky z okupace o kterých mohu vyprávět vnoučatům. Hlavně ale manželku, se kterou jsem dodnes (to je ale jiný příběh)
Co mi vzala. Rok života. Ten druhý nebyl marný.
Takže: Jeden rok vojny bych přál každému, i holkám, protože chtějí být pořád jako my.
Autor mele nesmysly. Pravda dva roky zabité ale naučilo to kázeň pořádek respekt což by dnešní mládež potřebovala. Vyšplhal jsi na lano mohl jsi jít na vycházku.
Vojna ztmelila partu zažily jsme sice někdy tvrdší chvilku ale těch veselých bylo tolik že se na ně nezapomíná.
V tom případě jste měl hodně chudý život v civilu.
Nic ve zlém ale mládí ogaři by potřebovali vojnu aspoň rok to je samý alkohol tráva. 2.dubna 1986 jsem narukoval P.S.5343 České Budějovice odut do výcvikové střediska Suchdol nad Lužnicí na spojoře. Po vybrání kapitánem Komendou jsem byl převelen na podustojnickou školu Tisová Březová. Dostávali jsme zahul při rozcvičkách. Vcivilu jsem běhal 3km za učiliště tak mi to nedělalo problém. A pak zpátky na spojovací rota Č.B. A konec vojny motostřelecká Suchdol n.L. Byly někdy krušné chvilky ale na vojnu vzpomínám jen v dobrém. A na dovolenou se rád vracím na místo činu.
NEPROJDOU
Mládí šlo prožít v civilu jinak a stejně tak se daly vydělat daleko větší peníze.
Sloužil jsem v Praze v r 74-76 jako řidič na ministerstvu obrany u IS. Tudy procházely veškeré informace které se dodávaly na generalitu. O počtu mrtvých vojáků jsem věděl velmi dobře,byla to vždy mimořádka, docházelo k tomu,ale v takových počtech holý nesmysl.
Možná to nemusí být nesmysl, autor popisuje počet za poměrně dlouhé období. A vzpoměňte si, že co 4 roky, bylo nějaké velké cvičení v rámci spřátelených armád a tehdy se oficiálně akceptovalo až 7% možných ztrát. Jenomže o tom veřejnost neměla ani tušení, to jsem věděl z "tajných spisů". Sloužil jsem jako písař na štábu a měl jsem přístup do spisovny, kde pracovala soudružka rotmystrině Kunáčová (Slovenka) která byla dost ukecaná. Ta by asi vojenské tajemství neudržela. Kluci z mé čety sloužili na SRD (stálá radiová stanice), přes kterou chodily všechny armádní depeše, takže tyto informace mám i od nich z dálnopisu. Pamatuji na případ, kdy na jednom útvaru pískli v 5 ráno poplach a při výjezdu techniky z autoparku zemřeli dva kluci, když byli přejeti autotechnikou.