S přihlédnutím k tomu, že mezi sourozenci císařovny Alžběty se v několika případech vyskytly závažné duševní nemoci, je zcela jistě možné, že to, co bylo bráno jako "zvláštnost", byly vlastně příznaky nějaké duševní choroby. Pokud se vezme její životní styl s dietami, soustavnou "péčí" o zevnějšek, neschopnost se zdržovat na jednom místě, nutkavé cestování, sebelítost, nechuť s partnerskému životu...Ona to asi ta "zlá" Žofie s Alžbětou neměla lehké. A pokud Alžběta přijala žádost od ruku od císaře, zcela jistě věděla, že bude mít povinnosti, týkající se vystupování ve společnosti, návštěvy v zahraničí a k tomu potřebné vystupování. A říkejme si, co chceme, její manžel, František Josef I., byl velice pracovitý člověk. Ke svému budoucímu postavení byl veden od mládí a pravděpodobně to byl velmi zodpovědný a pracovitý člověk. Zodpovědnost a nudné, ale potřebné povinnosti byly asi Alžbětě nepříjemné, ovšem to měla tušit, když se vdávala. Stejně tak není normální, aby se matka po smrti jednoho z dětí přestala zajímat o zbylé...Rozumný člověk spíše tuto ženu, ale i jejího chotě lituje. Obdivuhodné je, že přesto, že se svou manželkou měl tolik potíží, ji pravděpodobně i přes toto vše měl rád, nikdy jí neodmítal finanční podporu v jejích podivných zálibách a velice truchlil po její smrti. Přes všechny povídačky o nepochopené, křehké bytosti, se svým mužem mávala celkem slušně. A měla štěstí, že přes to všechno byla milována i uznávána. Kdyby byla ženou " z lidu", asi by dopadla daleko hůře a skončila nejspíše někde v zařízení pro choromyslné či v domácím vězení.