Částečně je to pravdivé, jenže větší pravda je ta, že vše je o penězích. Slova „jednou“ a „brzy“ už do mého slovníku zkrátka nepatří. Pokud máte 2 práce aby jste se uživila a žila trochu důstojně, tak to do slovníku patří, zvlášť v dnešní době. Může se přidat i handikap (mám syna autistu, vše se točí kolem něj) tak že u mě je to až někdy bude čas a peníze :-)
Mozna mam "krizi" stredniho veku,ale dost casto premyslim,co bych chtel jeste stihnout nebo zazit,ale nic me nenapada. Otazku jsem si otocil v tom,proc se tolik lpi na zivotu? Ano muze byt krasny a uzasny,ale taky hodne vycerpavajici a bolestny. Proc se tolik bojime smrti? Nemuze byt tak strasliva,mozna je i vysvobozenim. Nekde jsem cetl,ze smrt nam vezme vse,co a cim nejsme. Zajimavy je,ze na zivot si stezuje obcas asi kazdy,ale mrtvi na smrt nikdy. Asi to zni depresivne,ale je to jen uvaha.
Depresivní je to jen pro naše milé, které tu zanecháme.
To je velice pravdivý dopis. Člověk se furt za něčím honí a proč? Místo toho, aby se lidé zdokonalili v tom, v čem jsou dobří, tak se honí za lepším místem, více peněz a furt někde začínají od znova. Já jsem naopak ráda ve své práci a jsem stále na stejné pozici, na kterou jsem před 9 lety nastoupila. Nemám důvod pozici měnit, když mě baví, jen proto, že to není jaksi moderní setrvávat tak dlouho na jednom místě. Já jsem za to naopak ráda, protože zaprvé se i stejné místo časem proměňuje a není to rutina,a za druhé po tolika letech už člověk své práci rozumí a nedělá to jen jako cvičená opice, ale chápe ji v kontextu celku.
Za další, člověk furt něco odkládá a přílišně lpí na povinnostech a na tradičním řádu. Furt si říká, že musí toto a tamto a na to, co ho skutečně baví, na to mu zbývá času nejméně. Člověk už kolikrát nemá čas ani navštívit rodiče či prarodiče, což je opravdu smutné. Teď si vemte, kolik času člověk ztratí ve škole. Pokud studuje i bříšku a skončí magisterským studiem, tak studuje neuvěřitelných 18 let. To je opravdu strašné. Nejlepší mladá léta věnuje škole, přitom by je mohl věnovat něčemu užitečnějšímu. Jenže dneska i pomalu sekretářka, pardon, dneska se tomu říká asistentka, potřebuje vejšku a angličtinu nejlépe na úrovni B2 či C1 a i když neumí nic ostatního, tak je to všem fuk a přijmou ji, i když proti ní bude stát jiná žena s praxí ve svém oboru, ale bez vejšky a bez certifikátu z angličtiny. Divná to doba, divný to svět.
Místo bříšku tam má být vejšku. Telefon si to zase opravuje, jak chce.
Jak se cítím po přečtení tohoto dopisu ? Hrozně! Bude mi letos 60, čtyři roky do důchodu a přišla jsem už po několikáté o práci. Po x letech ve školství jsem změnila profesi, prodávám pracovní oděvy. Prodejnu jsem dala do " pucu ". Práce mě baví, kontakt s lidmi, občas Vás pochválí, jak se to změnilo k lepšímu. Žádný stres. Myslela jsem, že už to tu dokončím . Ale člověk míní a život mění, v mém případě nový majitel. Ale všechno zlé je pro něco dobré. Mám staré rodiče a už nějaký čas jsem přemýšlela,jestli s nimi nemám zůstat doma. Někdo to za mě vyřešil. Děkuji. Nevím,jak dlouho tu jěště budou. Osud to asi tak chtěl. Chci užívat každý den , který s nimi budu. Oplatit jim péči , kterou mi celý svůj život dávali. Děkuji, mám Vás moc ráda.
Nic se nemá odkládat. To jsem si už také osvojil. Já říkám "už nepinožím". Ne každý den, ale každý okamžik je dar s kterým se neplýtvá...Konec zpravidla přijde bez varování.
Akorát nevím proč se nám všichni snaží vyhrožovat smrtí. Na smrti není nic strašidelného.
Nazval bych to nejspíš vysvobozením. Už moc přemýšlím - paní má určitě pravdu.
Každé slovo je tam pravda, přestože mi není zdaleka tolik let,po té, co jsem přežila operaci mozku, sice s následky, ale žiju, snažím se užít si každého dne,i když ne každý den je veselý, vezmu si pěkně oblečení i když jdu jen pro rohlíky, upravím se a navonim se i doma, už neříkám musím to udělat ale chci? To udělat a už umím i víc myslet na sebe /zlatá psycholožka/,opravdu tu nejsme napořád a není čas nic odkládat....
Tenhle dopis ať už ho napsal kdo chtěl by si měl přesít každý, protože opravdu nevíme dne ani hodiny, kdy už nebudeme potřebovat vůbec nic.... Už si to konečně, také začínám brát k srdci, pomaloučku, polehoučku, ale jistě🙂!
Se stářím přišla moudrost, tomu nebývá vždy...
Je to tak. Je mi 80let, před pěty lety jsem si udělala seznam co bych asi ještě chtěla dokázat nebo zažít. Už mi chybí jen splnit jen dvě položky. Je to úžasné, myslete na sebe a žijte.
Je to nádherné a moudré. Valná většina lidí ale stejně nepochopí a stále se budou za něčím /= ničím/ bezhlavě hnát. Škoda...
To málokdo umí být takhle nad věcí ve starším věku,ale je to krásný .