fronty na pomeranče i banány byly, to jo. No i dnes kolikrát stojím frontu u pultu na uzeniny, u pultu na sýry a nakonec i u pokladny. Takže o frontách to není, spíše to vidím v kvalitě potravin. Tenkrát existovaly ČSN (československá státní norma), která říkala, že třeba ve špekáčku bude tolik a tolik masa jakého druhu a ten špekáček se dal na ohni opéct ať jsem ho koupil v Praze nebo někde na vsi. Dnes si musím vzít lupu abych se dočet, že je tam 55% masa a zbytek je mouka a separát. Chci tím říci, něco bylo tenkrát špatně, něco zase dobře, dnes je tomu zrovna tak, měli bychom být objektivní

Fronty tenkrát stávali jen důchodci, už jen tak z principu. Potraviny, drogerie byly OK. Sice ne takový výběr jako dnes, ale regály byly plné. Ale asi jak kde. Ve městech to bylo v pohodě. Jediné fronty, které jsem si vystál byly na cyklozboží, to bylo opravdu zoufalé. Šlo koupit jen kolo značky Ukrajina, jako výpomoc od přátel ze Sovětského svazu, ale na tom odmítali jezdit i největší příznivci režimu. A pak jsem potřeboval prodat do bazaru nějakou elektroniku a to také byla nekonečná fronta. Ale jinak, každý člověk měl někde známé a tedy když jsem něco potřeboval, sehnal jsem si vše. I když, pamatuji si, že prý se v Brně stály fronty na barevnou televizi celou noc. Tedy povídalo se. Rodičové chtěli také, já pracoval v Praze a v elektře na Jindřišské ulici jsem si tu Teslu Orava normálně koupil a bez fronty. Ale je fakt, že po invazi po roce 68 to opravdu stálo za nic, obchody byly vymetené a koupit se nedalo nic. Ale to jsem byl 11 letý kluk.

Asi jsem žila někde jinde. Na nic jsem hodinové fronty nestála. Asi proto, že nakupovat jsem chodila dopledne, kdy většina lidí byla v práy i banány.ci. Já byla na mateřské. A v Brně na Zelnáku se dotaly i banány.