Mnoho Čechů se stále dívá na Rusko jako na zaostalou zemi plnou mužíků táhnoucích lodě proti proudu. Skutečnost je ale jiná. V Brazílii nebo Číně jsou oblasti, kde lidé živoří, najdeme je i v USA. Srovnávat je s Ruskem nechci. Spíš mě zaráží neustálá snaha Rusko ponižovat, upozozaďovat, odstrkovat. Tento trend může mít zcela opačný účinek. Misto nápravy mohou zatrpknout a vymyslet nějaký podraz. Dialog ještě nikomu neuškodil.

Nenávist Němců nepřekvapuje, prohráli válku, Rusové se neukázali jako kulturní národ. Němci je nemusí. Češi od roku 1968 také ne. S Američany je to jiná. Rozdávali čokolády, žvýkačky, platili vysoké nájmy za byty vojáků. Jsou schopni se na svět dívat realisticky a chránit své zájmy.

Evropa jen zatvrzele kritizuje, štve a příkladně se ničí a rozkládá zevnitř.

Umíněný odpor, kterým reagují státníci z Evropy na aktuální poselství amerických představitelů dává tušit, že si s kapkami na očích vytýčila za cíl zničit Rusko a prosperita vlastních občanů je jí cizí.