"Počátkem devadesátých let se tak bez větších předsudků, ale i mindráků"
Zůstat bez mindráků a předsudků (deformace) je po 40. letech komunistické kolektivistické diktatury nemožné. Sice neznám umělecké prostředí, ale je nanejvýš pravděpodobné, že kopírovalo změny ve společnosti jako celku, resp. bylo jejich součástí. Došlo ke zhroucení kolektivistického vězení, vězni však nevyběhli do kultivovaných národních parků, ale rovnou do džungle, kde se mohlo naplno projevit jejich do té doby ušlápnuté ego. Z poslušných soudruhů se nezřídka přes noc stali jedineční hrdinové nové doby s pocitem vlastního oprávnění k čemukoliv. Mindráky do té doby kolektivistických a konformních soudruhů nezřídka vytryskly v druhou stranu mince, tzn. sebestředný narcismus s pocitem všemocnosti a všemohoucnosti. To je typické pro hlavní politické postavičky typu Klause a Zemana, tzn. symboly devadesátek. Nepochybuji, že představovaly pouze obecnější vzorec s jakým se v 90. kompenzovaly mindráky do té doby uniformního stáda. V ekonomice to sice znamenalo jakýsi vitalismus a nadšení z přechodu do nového systému, jehož ekvivalent popisuje i autor v umělecké oblasti, ale tím více bez pravidel a právního rámce (to je onen zdravý kolektivní aspekt) a na divoko se spoustou napáchaných škod. Narcismus je v podstatě jeden velký mindrák a jeho zdrojem i důsledkem je člověk jako pouhý nástroj svévole moci, která cítí oprávnění ke všemu. Nepochybuji, že právě ublíženecká ztráta této postkomunistické moci, prestiže či určitého božského postavení je u mnohých zdrojem nostalgických plaček po devadesátkách.
Různých ukřivděných, odmítnutých, odstrčených a nad sebou sama a svým pádem do bezvýznamnosti a zapomenutí plačících Klausů, Zemanů, resp. Knižáků, kteří ovšem sami věří ve svou vlastní neskonalou úžasnost a světobornost, jež navěky zaslouží stát na piedestálu, bude i v umělecké oblasti jistě dost. Vzhledem k tomu, že ambice takových postaviček s ohledem na jejich skutečné "kvality" zůstávají a zůstanou bolestně nenaplněny, nezbývá jim než sepisovat různé žalovnické petice a typicky narcistně devalvovat všechno a všechny, kteří tuto jejich vytouženou a vyfantazírovanou skvělost, tento jejich skvělý "devadesátkový svět", v němž jsou oni sami středem a pupkem světa, ne a ne uznat. Tedy ty, kteří jim až příliš odráží, že tahle devadesátková iluze jejich instantní moci a úžasnosti je dávno pryč a zůstává tak nanejvýš v připomínce "nového, postkomunistického" Máje, který přes svou veškerou pouťově kapitalistickou ("modrou, pravicovou") fasádu a kulisy interiéru je uvnitř, v základech, myšlením, stále brutalistně/brutálně bolševický, rudý.
Vážený pane Davide,
myslím, že jsme se skrze noviny i střetli, ale to je nepodstatné, ale důležité je to , že právě vaše generace otevřela cestu nekritickým a podlézavým způsobem okoukanému vyčpělému bezobsažnému, postmodernímu v umění právě ze západu.
Jako student AVU v roce 1989 a účastník revoluce jsem se důrazně postavil Milanu Knížákovi s jeho ,,pojetím umění,, ( a byl za to vyloučen ve čtvrtém ročníku), stejně jako jsem chápal, že vaše generace ,,Tvrdohlaví,, nepřináší nic jiného, než vyšeptané témata a formy ze západu, bez možnosti chápat duchovní rozpad těchto témat.
To samozřejmě chápu, že jste to nechápali, ale přesto já jsem kriticky vnímal že to povede do hořkých konců, které se tolik diskutují. Dokonce i Knížák se obul do Olivové, což je infantilní kreatůta par excelence, a jeho přímá pokračovatelka
Ovšem přiznejte si i svou vinu, vyprázdnili jste obsahy moderny, která se dala zúročit i jiným a tvůrčím činem, činností a vyplevelili jste komerční a plytký hnus ve svých dílech, mimo Jaroslava Ronu, který je skutečným umělcem a šel svou správnou cestou.
Radomír Šutera sochař.
P.S. celý život jsem se živil jako kameník a restaurátor, a štukatér, téměř osm let strávil v USA a Británii, zničil si zdraví tvrdou prací, o níž se vám ,,umělcům ,,ani nesní ve zlých snech Jsem tělesně devastovaný ale ne zklamaný a jsem i bohatý.
Raději neusilovat o výsadní postavení, než se zaprodat plytkosti můj starší brachu.