Velmi dobře napsáno. Dovolím si k tomu poznamenat (i když to možná nesouvisí přímo), že monoteismus je fatálním omylem lidstva. Bohužel prvním monoteismem byl judaismus, jehož vznik má svou specifickou historii a zdůvodnění. Ale rozhodně to nic dobrého židům nikdy nepřineslo. Každý monoteismus je nutně nesmiřitelný a nesnášenlivý vůči zbytku lidstva. V polyteistickém pohanství samozřejmě též docházelo k válkám, ale důvody byly ekonomické, nikdy ne ideologické, z principu to není. "Které bohyni je zasvěcen tenhle chrám?" ptali se pophanští Římané v dobyté Anglii. Pohanští Keltové jim tu bohyni popsali, a ono řekli - "no to je přeci ta samá bohyně jako naše Isis, jenom s jiným jménem, tak postavíme větší chrám, bude zasvěcen oběma". Chrámová hora v Izraeli je nejposvátnějším místem judaismu a zároveň velmi významným posvátným místem jak pro muslimy, tak pro křesťany, snad nejkontroverznější plácek světa. Všechna tři (monoteistická) náboženství jsou naprosto nesmiřitelná.
A dalo by se pokračovat i krvavými sváry uvnitř jednotlivých monoteismů - 4. křížová výprava křesťanského Říma proti křesťanské Konstantinopoli, arabští sunité vraždící arabské šíity, atd. atp. I pohané mezi sebou válčili, ale to ideologické pozadí dává střetům mnohem větší intenzitu a nesmiřitelnost.
Skvělé!
Záleží na tom, kdo odpouští. Například já vrahovi odpustit nemohu, stejně jako nemohu odpustit zločincům, kteří zavraždili milony Židů v táborech smrti. Otázka odpuštění se týká výsostně obětí a viníků. V průvodu nesoucí růže k oltáři, byli prý také studenti filosofické fakulty, kteří tragédii zažili, ale také přežili. Znali osobně oběti a někteří možná i viníka. Jejich rozhodnutí má zcela jiný rozměr, než teoretické debaty filosofů, teologů a všech těch, kteří mohou celou záležitost hodnotit z povzdálí....
Autor článku je úplně mimo chápání odpuštění a uzdravení duše zraněného člověka. Cesta k odpuštění a uzdravení je vždy trnitá, ale je tisíckrát lepší, než žít zbytek života v nenávisti.
Autor komentáře může mít tisíce intelektuálních argumentů proti p. Arcibiskupovi, katolické církvi, ale jedna věc je jistá, že svůj komentář psal v emocích zraněného člověka.
Vím, že to co se stalo bolí, moc to bolí, ale chceme-li žít dál, musíme projít jistou katarzí a odtruchlit si to.
Přece se nevydáme "lynčovat" pozůstalé masového vraha a zároveň sebevraha. Podobné "lynče" tu byli a nikdy nepřinesli nic dobrého. Ne, musíme se snažit dojít k pochopení, že ten co udělal tu hrůzu, že to byl psychicky narušený chudák ovládaný démonem Zla, že byl taky obětí hrozných muk ve svém těle.
Nevím, jak můžete tvrdit, že vite jak taková věc, přijít tímto zpusobem o dítě bolí. Ten tvor, co vraždil, se nestal žádným nástrojem metafizickeho zla, byl to prostě jen zmetek, který se narodil bez lidství, patologicky psychopat. Nezaslouzi si růži, vzpominku ani myšlenku. Je škoda, ze se narodil a škoda, že svoji ubohou existenci neukončil sám. Člověk není nástrojem dobra nebo zla, každý si může zvolit, aspoň v nějaké míře a tenhle zvolil smrt ve světle reflektorů. Chtěl svoji zbytečnou nanicovatou existenci nejak obzvláštnit a tak vzal sebou spoustu nevinnych lidí. Nikdo, komu tam nezemrelo dítě, nemá právo pindat o usmíření, možná k tomu v rámci sebezáchovy někdo po dlouhé době dojde, ale je to osobní věc každého. Církev, která nenabízí útěchu ani hodnoty, ke kterym by se dalo vztahovat, ale jen rádoby humanitne znějící kecy, je úplně zbytečná.
Takto nějak to dopadá, když se do disputací o teologickém ospradlnění růže pro vraha pouští někdo, kdo má mlhavé představy o katolické teologii, a komu se nepodařilo pochopit ani prostou lidskou stránku ani další roviny symboliky onoho gesta. Ono nestačí naházet přes CTRL-C, CTRL-V na pět míst textu hesla o "distancich, diferencích a kvalitách", a použít ze šuplíku vytažené citáty z nejrůznějších spisů, často mimo kontext té tragické události a už úplně mimo kontext symboliky těch růží, když chybí porozumění tématu. A tak jsme si mohli přečíst perly jako
"se uchýlil k lacinému teologizování prostřednictvím eschatologického rovnostářského kýče, podle něhož jsme si ve smrti a před oltářem všichni rovni a krev nevinných i vinných volá stejným způsobem k Bohu.". Od autora by bylo mnohem korektnější, kdyby dal světu vědět, co mu skutečně leží na srdci, než křečovitě produkovat podobné nesmysly mající s tématem pramálo společného.
Což autora ani v čistě lidské rovině nenapadlo, že smyslem gesta s růžemi byla kromě jiného snaha pomoci pozůstalým oslabit emoce pochopitelné lidské nenávisti k pachateli, protože taková nenávist dokáže člověku dlouhodobě ubližovat jak psychicky, tak fyzicky? A což autor přehlédnul rozbory odborníků v oboru o tom, že na rozdíl of sériových vrahů mají hromadné vraždy něco společného s celkovým stavem společnosti? A že tedy v jistém smyslu jsme viníky také my všichni, kdo ke stavu dnešní společnosti svým negativním vlivem přispíváme? I v tomto smyslu dává ta poslední růže smysl - je za nás za všechny, kdo jsme za neblahý stav společnosti spoluzodpovědni
No tys tomu nasadil korunu. Takže jsme všichni spoluzodpovění za zrůdu, která je schopna zavraždit dvouměsíční dítě.
Tímto děláš kléru dost sloní službu. Co kdybychom se my všichni ostatní na vše zlé vykašlali či se na něm podíleli?
Raději už nic nepiš.
Děkuji panu Vodrážkovi za jeho text. Teologicky možná lze ospravedlnit růži pro vraha. Lidsky ovšem nikoliv. Kritici pana Vodrážky by se na to měli v první řadě zeptat pozůstalých, jejichž nejbližší svévolně obětoval k ukojení svého zla odporný vrah.
Nejdříve si tu mši pusťte a pak komentujte.
Velice zajímavý článek, děkuji. Nejsem filosof ani teolog ani křesťan a o druhém vatikánském koncilu jsem nevěděl nebo jsem to zapomněl. „Koncil také „želí“ pronásledování a projevů antisemitismu „kdykoliv a kdekoliv“ . K zmiňovaným problémům ovšem koncil nepřipojil prosbu o odpuštění.“ Chrisnet, Paměť a usmíření: církev a viny minulosti. Druhý vatikánský koncil zasedal v letech 1962-1965. Takže Vatikánu trvalo dvacet let od konce holocaustu, než se vymezil vůči antisemitismu a ani tak ale nebyl schopen srozumitelně holocaust odsoudit a požádat o odpuštění za roli, kterou v něm sehrál. Tohle měl udělat a mnohem dřív. Na konci války místo toho v tichosti umožnil útěk tisícům nacistických masových vrahů. Nemohu si pomoci,ale pořád mi to celé přijde pokrytecké a způsob, jakým se v tom operuje s vinou, zlem, odpuštěním a především osobní odpovědností za morální selhání, mi stále zůstává záhadou. Copak lze prostě vymazat veškerá provinění a jejich důsledky, očistit jejich pachatele jen díky pachatelově projevené lítosti (někdy ani to ne) a tomu, že Kristus už předem a na věky věků na sebe vzal vinu všech lidí a zaplatil za ní svým utrpením na kříži? Celé to visí hlavou dolů, jak sv. Petr. Nevěřím tomu, že kdyby hypotetický Kristus strávil dva roky v Osvětimi (a že tam proletělo komínem umučených mladých rabínů nepočítaně), že by potom přišel za dr. Mengelem, objal ho, strčil by mu do kapsy nějaké peníze a lístek do Argentiny a ještě udělal křížek na čelo. Bůh ví, co Ježíš říkal na kříži, pokud vůbec něco, já třeba někde slyšel: „Bože, proč jsi mě opustil?“
Jak jsem již napsala jinde: v katedrále proběhl římskokatolický liturgický obřad, avšak uzpůsoben (a mediálně přenášen) byl pro celou, většinově nekatolickou, společnost - dala se očekávat nedorozumění, u některých - jako je autor textu - hraničící až s hysterií. Dlouze by se dalo polemizovat o etymologii a historickém vývoji slova zlý/Zlý v Otčenáši a dalších teologických nuancích. Jak ale mohu brát text článku vážně, když je očividné, že autor zde dští síru apriori, aniž by se bohoslužby účastnil nebo ji sledoval na obrazovce?! Ani neví, jaké barvy ty růže byly...
Bůh nenávidí zlo. Kristus by nedal vrahovi růži.
Ano, souhlasím. V Písmu je vícero pasáží, které upozorňují, že fyzická smrt člověka je posledním okamžikem, před kterým se lze obrátit k Bohu. Zlo je nutné aktivně odmítnout již za života. Jako příklad lze použít podobenství O boháči a lazarovi (Lukáš 16:19-31).
"Dnes je hodně populární učení, které popírá realitu jednoho z těchto dvou míst – pekla. Jsou lidé, kteří tvrdí, že Bůh je láska, a nikdy by nemohl dopustit, aby lidé navěky trpěli v pekle. Ale Ježíš tady předkládá příběh, který nejen že ukazuje na realitu nebe a pekla, ale ukazuje i na to, že obě místa jsou naprosto spravedlivá. A Bůh, který je svatý a spravedlivý, bude na obou těchto místech oslaven.
Zmíněný text nám ukazuje, že boháč není na místě trápení nespravedlivě. Je tam kvůli své nevěře a kvůli svému sobectví, které ovládalo celý jeho život. Každý den málem šlápl na Lazara, když vycházel z domu a věděl o lásce k bližnímu. Přesto neudělal vůbec nic. Ani ty zbytky ze svého stolu většinou asi Lazarovi nedal. Bůh mu dával poznat svou vůli naprosto jasně, a on se jí naprosto jasně vyhýbal. Ale dveře se zavřely. Je konec příležitosti. Už není žádná další šance. Nyní přichází soud, který odsuzuje boháče podle jeho skutků. Není místo pro ospravedlnění z milosti skrze víru, protože zde žádná víra není. Přichází jenom strašlivý soud, který odhalí každou myšlenku i slovo, které bylo řečené v skrytosti (Ř 2,6). Každého čeká jeden ze dvou údělů. A mezi oběma těmi místy je nepřekročitelná propast. Nelze přejít z jednoho na druhé." Odkaz
Hranice mezi dobrem a zlem musí být jasná.