Byl teplý letní večer, když se Solovjov procházel po promenádě malebného severokorejského přímořského městečka. Jemný vánek od moře přinášel osvěžující chlad, který se mísil se zápachem nedalekého koncentračního tábora pro nepřizpůsobivé Korejce. Dlážděné uličky městečka se proplétaly jako staré příběhy o brutálních represích komunistické diktatury Velkého Kima a čekaly na své objevení. Solovjov se procházel mezi malými, zchátralými domky, jejichž okenice zdobily Kimovy portréty a kde se za záclonami skrýval strach místních lidí. Jeho zvědavost ho zavedla do úzkých zákoutí, kde objevil malebné náměstí s veřejným osvětlením, kde právě probíhaly veřejné popravy studentů, kteří dostali trest za sledování západních filmů. Všude kolem něj stáli vojáci, kteří dohlíželi na slavnost popravy. Všiml si státní kavárny s nápisem Kim Café, posadil se tam a objednal si šálek voňavé kávy, pohodlně se usadil, přeložil nohu přes nohu a nechal se unést kouzlem okamžiku veřejné popravy. Lidé zde byli vystrašení a jejich křečovité úsměvy a hraný smích naplňovaly tajemnou atmosféru. Tento okamžik dokresloval pláč studentů, čekajících na popravu. Bylo to, jako by se čas na chvíli zastavil a dovolil mu vnímat jen příjemnou atmosféru tohoto okamžiku. Byl to pro něj okamžik naplněný radostí a jednoduchým štěstím, kdy Solovjov mohl zapomenout na starosti a plně se ponořit do krásy brutality Koreje a pohody kolem sebe. Moc rád by chtěl aby jeho matička Rus byla také tak malebná. Dovolená, která se mu vryla do srdce jako jeden z těch vzácných okamžiků, na které se nezapomíná.

dychat sa v Severnej Korey da..a to je tak vsetko, co sa tam smie slobodne robit

Solovjov má místo mozku bahno. Když chce jít na východ, proč posílá děti studovat na západ. Všechny ruSSký studenty bych poslal studovat na východ, ať vidí tu svobodu dýchání.