Neskutečný, co se člověk ještě dozví od těch rusáků.

V mládí jsem žil v totalitě proruských komunistů a pasivně jsem ji snášel a nebojoval jsem proti ní, i když jsem ani na okamžik nevěřil ničemu z toho, co nás učili. Bál jsem se, nechtěl jsem si zkazit život. Dobře si pamatuji, jak jsem se na začátku revoluce přestával bát a na demonstracích na náměstí jsem zkoušel, jestli jsou dveře od baráků otevřené, abychom měli kam utéci. Ale také jsem se nikdy po revoluci necpal do politiky, protože jsem chtěl, aby politiku dělali ti, co se za komunistů nebáli. Já jsem se cítil nezpůsobile kvůli tomu, že jsem za komunistů držel hubu a krok. Bez iniciativy, pasivně, ale přesto zbaběle. Než bych dnes napsal něco špatného o Peskovovi, Putinovi nebo Lavrovovi, tak se sám sebe zeptám: šel bych bojovat se zbraní v ruce na Ukrajinu? Ne. Až by nás Rusko obsadilo, nechal bych se zastřelit za to, že bych byl veřejně proti? Ne. Kdyby na tom záviselo moje přežití, řekl bych okupantům, že souhlasím s tím, že Česko po právu náleží Rusku a že má Rusko morální právo nám vládnout? Pozvracel bych se ze sebe, ale asi bych řekl, že ano. Tak mám teď morální právo říci něco špatného o Dmitriji Peskovovi? Ne, nemám, to mají pouze to, kteří by se doopravdy nechali zastřelit za pravdu. Ale ne, že si to jen o sobě myslí, jen ti, kteří by opravdu pro svobodu zemřeli a třeba i se svou rodinou. Jste to všichni tady, kdo píší "RuSSák" a "Pošlete ho do ústavu" a podobné hrdinské řeči, když nejde do tuhého? Já o sobě vím, že hrdina nejsem. A nevážím si sebe za to, ale aspoň jsem poctivý. A snad je to lepší, než si nalhávat, že jsem skvělý člověk.