Krejčíkovo zpracování je působivé, na svou dobu je to vynikající film. Viděl jsem jej podstatně dříve, než mi přišla do ruky novela Miky Waltariho Nikdy nebude zítra (Ei koskaan huomispäivä, 1937) ve vynikajícím překladu Violy Parente-Čapkové.

Děj: Hlavní hrdina, někdejší důstojník, vlastenec, srazí autem venkovského chlapce. Nikde nikdo, kromě přítelkyně, se kterou cestuje. Snaží se odvézt raněného do nemocnice, chlapec ale umírá přítelkyni v náručí. Dohodnou se, že nehodu zatají a chlapce vyloží - je tady později nalezen jinde, než došlo k nehodě. Dál se ten zápas svědomí s tendencí nekomplikovat si život odehrává v reáliích, které patří době, místu a jednajícím postavám. Až k rozhodnutí hlavního hrdiny přihlásit se k zodpovědnosti.

Člověk je zvyklý, že autoři filmových scénářů čerpají témata a motivy z různých zdrojů. Tak jako West Side Story není plagiátem Romea a Julie, filmu Svědomí by těžko šlo podsouvat, kolik motivů je shodných s Waltarim. Dost mi ale vrtalo hlavou, zda autor scénáře tu novelu mohl znát.

Česky: Nikdy nebude zítra, spolu s novelou Plavovláska v knize Mika Waltari: Plavovláska, Nakladatelství Hejkal, Havlíčkův Brod 2003. ISBN 80-86026-19-1

Pro mne je tento film zajímavý i tím, že mi o něm vyprávěl můj tchán, který si v něm zahrál policistu, který na přejezdu v Ostravě -Zárubku kontroluje projíždějící auto s paní Kačírkovou a panem Nedbalem. Byl to vzácný a charakterní člověk , který byl po čistkách v 50.létech vyhozen od policie a odpracované roky mu nebyly počítány k důchodu, takže ještě v 65.létech musel pracovat v důlní dílně, ač tato práce byla zařazena do 1. kategorie a běžně odcházeli do důchodu v 55.létech, také proto brzy nato zemřel na infarkt. S láskou na dědečka vzpomínáme, byl mi oporou po smrti manžela a dětem milujícím dědečkem.

Máme CD s filmem , ráda jej zase zhlédnu.

Pěkný článek o pěkném filmu.