No jo, no. Ale řada lidí tehdejší dění chápala jako začátek cesty k nápravě poměrů v demokratickem smyslu. Osobně jsem znal člověka, kterému komunisti znárodnili podnik, a který byl z dění r. 68 nadšený ještě koncem 80. let. Situaci a nálady té doby přece nelze smáznout dogmatismem naruby.
Z dnešního pohledu má autor pravdu. Ale události jsme prožíval jako 14letý kluk a byl jsme nadšený z toho, co se najednou všechno mohlo - cestovat, vstoupit do obnoveného Junáka, co bylo časopisů... A vedoucí úloha strany? To v té době nikdo neřešil, prostě jsme byli rádi, že se můžeme nadechnout... Ono by na tu vedoucí úlohu zřejmě došlo taky, to Brežněv dobře věděl. Kdyby došlo na ekonomické reformy, politika už by stejně nestíhala... Vpád vojsk Varšavské smlouvy byla neuvěřitelná frustrace pro generaci naši i našich rodičů... A to, co následovalo, bylo mnohem, mnohem horší...
Ne "asi". ale určitě. Džin z láhve byl už vypuštěn. Neměli jinou možnost. Kdyby to s demokracií mysleli komanči vážně, Zařídili by se podle toho.
V roce 1968 nebylo možné, aby ČSSR přestoupila z východního bloku do západního, byť si to většina občanů včetně mě přála. Svět byl rozdělen, Západ a už vůbec SSSR neměly zájem, aby se toto rozdělení měnilo. Život pod komunistickou diktaturou byl pro naši zemi devastující. Ale kdo si myslel, že v Československu zavládne po r. 1968 svoboda a demokracie, byl úplný blázen, byť by to bylo krásné. Zklamání z okupace bylo silné a přirozené, ale nikoliv překvapivé pro toho, kdo se v sovětských praktikách orientoval. Vůbec nezáleželo, zda byl Dubček silný nebo slabý, proti sovětským tankům by byl slabý každý. Naštěstí přišla doba- za Gorbačova -kdy ty sovětské tanky do vývoje přestaly zasahovat a prakticky okamžitě sovětské satelity demonstracemi v ulicích svrhly dříve Kremlem chráněné pohlaváry s tzv. socialistickými režimy v celé východní Evropě.
S tím se dá jen souhlasit. Dokonce si myslím, že většina osmašedesátníků si uvědomovala kam se jejich režim řítí a invazi ve skrytu duše schvalovali.
Mýlíte se soudruhu, invazi schvalovali jen skalní komunisté, kteří se za Pražského Jara začali strachovat o svá koryta. 90% národa byla proti. Pamatuji tu dobu velmi dobře. Později většina národa zohnula hřbet, ale to neznamenalo, že by změnili svůj názor na invazi.
Hola, po dlouhých letech konečně komentář, který nazývá věci pravými jmény. Já byl tehdy malý, přesto si to pamatuji, všichni vzývali Dubčeka jako modlu, ale dovedu si představit, že od roku 1948, kdy byli malí zase moji rodiče, se už tvz. "normální " život vytratil z povědomí lidí. Moji prarodiče byli ti, kteří byli znárodněni, rodiče už socialismus považovali za danou věc a zřejmě už byli ochotni uvažovat jenom v jeho intencích. Považuji za skoro zázrak, že naše generace, která dospívala koncem 70.let, dokázala socialismus intenzívně nenávidět, ale dost se na tom podepsali právě ti Rusové v 68. roce.
pravda pravdoucí
Vážený pane Šafře,
a čemu ti lidé měli věřit. První republika se sice snažila být demokratická ale korupce stíhala korupci a běžnému lidu tam dole se nežilo dobře.
Není tedy divu, že pomocí propagandy se dosáhlo adorování systému v Sovětském svazu, žádný internet nebyl, kde ověřit pravdu nebylo možné. Fučík psal o zemi, kde zítra znamená už včera, proč mu nevěřit. A osvobození Rudou armádou už bylo jen třešničkou na dortu. Co se dělo v zákulisí o tom věděl málokdo.
A pak přicházelo uvolnění v šedesátkách, které vrcholilo pražským jarem. Najednou se místo prezidenta objevil nový prezident, skutečný hrdina, už to jeho jméno slibovalo mnohé. A nový generální tajemník, usměvavý, sympatický člověk. Vzpomínám na 1.máj v roce 1968. Zatímco všechny předcházející 1.máje byly organizované, zde byl naprosto svobodný, každý chtěl ty dva vidět, průvod končil někdy po 15,00.
O Pražském jaru se psalo ve všech světových médiích, i dnes mnozí na západě vědí o co se jedná, byl to závan svobody. Že by to skončilo jinak, v tom měli sověti pravdu.
Měl jste štěstí, že jste vyrůstal v rodině, které měla jasněji než rodiny ostatní. Zajímalo by mne jaký byste byl, kdybyste se narodil v rodině takového Jaroslava Kojzara.
Vy jste napsal takovou ptákovinu, že jeden neví jestli se mát smát . Svoboda, který spolupracoval s KGB, který ve vládě v roce 1945 vystupoval jako nestraník a přitom do KSČ vstoupil v Buzuluku, který nechal na Dukle zmasakrovat naši armádu, který se výrazně podílel na převratu v roce 1948, který mlčel v době politický čistek, kdy jeho spolubojovníci o kterých věděl, že jsou nevinní nehnul ani prstem, který v roce 1968 v Moskvě šel na ruku politbyru v čele s Brežněvem a naši delegaci tlačil nevybíravě k podepsání protokolu a který jako první po návratu z Moskyv odejel pozdravit sovětskou posádku u nás a poděkovat za bratrskou pomoc, Psát o Dubčekovi, to už je škoda slov.
Vážení pohoršení pamětníci, zkuste se zmírnit. Existuje jev, který se jmenuje vzpomínkový optimismus. Byli jste mladí, svěží a vše bylo báječné...a také jste byli hrdinní! To je k pochopení. Ale lhát si do kapsy je hanebné! Největšími nepřáteli Čechů jsou vždy a v každé době Češi! Zkuste se dovzdělávat a nespoléhat jen na paměť. Ta nás klame, zcela cíleně, jinak bychom se kolektivně zbláznili. Byla to doba naděje a také obrovského zklamání a nepochybně posléze nastala dobanestatecnosti a netečnosti. O tom psal autor...
Zdejší názory jsou klasickou českou švejkovsko-kafkovskou disciplinou "já nic, já muzikant, ale říkal jsem vám to".
Pochopte historickej fakt: jedna frakce komunistů bojovala s jinou frakcí. Ano, v jednom diskusnim příspěvku správně stojí, že nikdo nechtěl mít drsný kapitalismus šedesátek. Všichni chtěli mít pouze konečně komunismus s lidskou tváří, volně cestovat, drobně podnikat, mít živnosti ale... mít ochranu, že nezkrachuji, nebudu mít u dveří exekutora a podobně. To přece nechceme, že, soudruzi? Bylo to období utopicke společnosti. A ta nikdy nefungovala. Ani krátce po 1990... Přestaňte se v tom rochnit, použiji parafrazu slov z Černých baronu: "Čo bolo, to bolo, terazky je to, čo si zasloužíte!"
Pro některé chytřejší “reformní” komunisty to ale nebyl špatný kšeft. Skvěle z toho pobláznění z “Pražského jara” v západních zemích vybruslil stalinista a jarní vicepremiér Ota Šik se svou “třetí cestou”, o kterémžto nesmyslu vyučoval jako dvorní šašek doživotně na renomované univerzitě v St. Gallenu a v Manchesteru.
Báječná lehárna na líné komunistické kůži.
Profesor Schick (Šik) rozhodně nebyl v osmašedesátém stslinista. A rozhodně nebyl jediný, kdo propagoval "třetí cestu", teorie "konvergence" byly tehdy módou i meu západními levičáky. A u nás se mohl pohybovat jen v mezích možného. Podobně jako jeho polští vrstevníci (Kalecki, Laski) se snažil naroubovat "tržní podmínky" na socialistickou ekonomiku. A zas tak špatný nápad by to nebyl, kdyby se mohl dotáhnout do konce. Důkazem je dnešní rudá Čína.
Já byl tenkrát dítě, ale tenkrát se rodiče, příbuzní a známí bavili před dětmi bez zábran takže vím, že autor má v podstatě pravdu. Hlavně je naprosto přesná charakteristika pana Dubčeka. Proto se pak všichni divili, že se stal po roce 1989 znovu stranickým funkcionářem. Tudíž nám už hned bylo jasné, že to nejde správným směrem a nedopadne to dobře!
Od jara 89 byl Dubček pouze užitečným idiotem, kterého se později jako nepotřebného zbavili docela.