Jakožto seniorka si totalitu pamatuji, byť jsem ji prožila většinou na malém okresním městě a jakožto dítkou studiem základní, střední a vysoké školy povinném. Nebudu nikoho soudit za "úlitbu" tehdejšímu režimu, kterou jsem také učinila, byť jsem tím nikomu neublížila a nikdo z mých příbuzných o tom neví.

Dodnes mi však vadí to neustálé škatulkování lidí do jakýchsi "tříd". Komunisté to dělali na základě původu. Nikdy nepochopili, že žádný člověk si nemůže vybrat, kdy, kde a hlavně komu se narodí. Jste děti buržoazie, máte stigma na celý život. Narodili jste se v chudé dělnické třídě - jste naši, i když jste prošli kriminálem jako obyčejní kapsáři a zlodějíčkové.

Pokud někdo zůstal na nějaké funkci, aby ji zlidštil a vyrovnal bahno komunistické morálky, mohla to být pravda. Sama jsem zažila několik případů, kdy kolegové "ukecali" předáka, aby vstoupil do strany; hrozilo totiž nebezpečí, že na jeho místo se dostane bezpáteřní stranický kariérista a udělá všem ze života peklo. Zdeněk Svěrák také vysvětlil svůj vstup v 60. letech do KSČ velice pochopitelně a není důvod ho za to odsuzovat (po 68. logicky skončil).

Problémem se staly až prověrky. Všude probíhaly a čím vyšší pracovní pozici člověk zastával, tím více se na něj tlačilo. A tady už mohl nastat rozpor mezi dobrým úmyslem udržet profesní úroveň a nutností ustoupit ne režimu, ale vlastnímu přesvědčení. Jelikož šlo o vnitřní boj daného člověka, z něhož vidíme pouze výsledek, zdržím se komentáře. I moje maminka posuzovala spoustu věcí podle toho, jestli to neohrozí mé studium na vyšším stupni škol...

Přeji hezký den všem.