Pokračování: I tato kniha už byla dostupná. V létě roku 1989 byla strana a vláda národu už jen pro smích. Pak přišel červenec a nesmrtelný projev Milouše Jakeše na Červeném hrádku. V červnu vyšla stať Několik vět, což zapůsobilo jako bomba, uvědomělí občané žádali co nejtvrdší potrestání všech signatářů dohromady a Václava Havla navrch ještě zvlášť, a lid se škodolibě bavil. V říjnu aféra s narozeninovým blahopřáním Ferdinandu Vaňkovi v Rudém právu, což bylo národu zdrojem ušlechtilé zábavy, a pak listopad 1989. Přivítali jsme ho z velké většiny s nadšením, výbuch svobody, kdy najednou jsme směli cokoli říkat, cokoli číst, kamkoli jet, svobodně, bez požehnání strany a vlády. Byla jsem v Praze 27. listopadu 1989, jako účastnice generální stávky. Na to se nezapomíná. A právě proto jsem tak rozčarována vývojem po vstupu do EU a zejména po parlamentních volbách v roce 2021. Jako kdyby se vrátilo kádrování, správné myšlení, uvědomělost vůči straně a vládě. A podřizování. Ani komunisté si nedovolili zpochybňovat rodinu, mámu s tátou, a místo toho zavádět cosi jako rodič 1 a rodič 2 a otravování dětských dušiček sexuálními deviacemi a slabomyslnými pohádkami o dvou tučňácích už pomalu od mateřské školky. Srovnávám s knížkami pro děti a dospívající mládež v době normalizace - nebe a dudy. Takže takto. A ještě poznámka na závěr: ve Frankfurtu nemohli tu učebnici zplna pochopit, protože nemluví česky a neznají historii tohoto národa. Proto žádám, aby nám zkrachovalé veličiny vykopnuté směrem výš nediktovaly z bruselských výšin něco o evropských hodnotách a evropském právu. Děkuji.

Kvůli politice jsem dělal státnici na dvakrát, v jednom ze zaměstnání jsem byl "lámán", neúspěšně, do KSČ, třikrát. Otec, švagr, tchán (ten byl zároveň římskokatolík) byli v KSČ, ale také to byli lidé, kteří by dostali v listopadu 89 zrovna tak po hubě, jako tehdejší demonstranti. Proto mě vadí, dnes oblíbené, pytlování. Po listopadu dostal tento národ berličku, na kterou se všechno svádí, vše se svede na bolševismus. Zrovna tak, jako věřící (různých vyznání) vše svádí na konání a vůli vyšší moci. Ale ještě jsem nezažil v diskuzních fórech, že by někdo řekl, že je vše produkt moci. Nezáleží na plášti - červený, hnědý, béžový, bílý a kdoví jaký ještě. Vždy záleží na každém jedinci nebo skupině, jak se začne chovat, když se dostane k moci. Všem bych vřele doporučil si přečíst od Mňačka - Jak chutná moc. Velmi poučná kniha. M.j. byla na indexu. Možná by tam byla teď zase. Co tady bylo. Vláda jedné strany. Co je tady teď. Vláda jedné strany. Co jsou platné obstrukce, akorát zdržování od práce, smysluplné. Škoda, že k přehlasování veta při opětovném hlasování není nutná dvoutřetinová, lepší by bylo tříčtvrtinová většina. To, že z politiky vypadla levicová část, je špatné. Nejsme schopní připustit, že se lidé vyvíjejí a že, pokud chtějí uspět, se musí vyvíjet k lepšímu, ne zpátečnicky. Až se stále přestaneme ohánět tím co bylo, budeme postupovat rychleji. Vždy jsem tvrdil, že pokud za pět až sedm let nebudeme na špici, bude to jen naše vina a ne toho, co tady bylo. Tady vznikl akorát ranně kapitalistický bezprávní Klondajk a zatím se to moc nelepší.

Autor článku kritizuje zařazení kapitoly o Kongu. Kongo zde vlastně zastupuje problém celého třetího světa. S důsledky kolonizace a dekolonizace se potýkáme dodnes. S tématem kolonizace volně souvisí i kapitola o čokoládě. Děti by si pomocí této kapitoly měly uvědomit, jak souvisí "malé" dějiny, tedy dějiny každodennosti s "velkými" dějinami, dějiny hospodářské a dějiny politické.

Autor článku klade proti sobě vzpomínky rodiny, která dostala novomanžeskou půjčku a vzpomínky rodiny, která byla vyhnána ze statku. Autoři učebnici nedávají oběma rodinám stejně za pravdu, ale s obojím typem vzpomínek pracují jako z pramenem.

Nestačí říct dětem, že komunismus byl zločinný a jako příklad uvést popravu Milady Horákové. Je potřeba jim dát takové informace, aby pochopily, proč se s tímto režimem řada lidí smiřovala a proč si jej stále leckdo idealizuje.

Již jen tento často publikovaný obrázek "zabijačky" opravdové hrdinky JUDr. Milady Horákové působí skandálně nevkusně. Tomuto škváru na úrovni infantilního Zeleného Raoula chce někdo říkat učebnice? Ano, pro extrémistické hlupáky to bude nejspíš zábavná učební pomůcka. Opravdu chceme na děti a mládež působit v tomto duchu?

Režim, který dlouho naplňoval znaky totality, se v 60. letech měnil v autoritářský. Demokracie to nebyla, i když se připouštěla v určitých otázkách diskuse. Děti se snaží zobecňovat, ale jsou i schopny pochopit různé náhledy na určité osobnosti a události. Zato většině novinářů a dokonce i historiků je to cizí.

Každá učebnice dějepisu je poplatná své době. Samozřejmě se na dobu po roce 1948 jinak dívá ten kdo byl chudých poměrů než ten kdo přišel o majetek a skončil ve vězení. Jaká je dnes politická objednávka taková je učebnice. Za pár roků až se ke korytu dostanou jiné politické strany tak zas může být výklad dějin ůplně jiný.

Díky tomu, že existuje Ústav studie totalitních režimů, a to perfektně placených lidí, kteří v době, kterou jakoby studují, ještě za sebou tahali kačery, se již nedivím ničemu. Jen se překrucuje a mění celá historie ČR.

Ti soudruzi, co to psali, by potřebovali výslech na StB , proč napsali, co napsali a proč zapomněli napsat, co nenapsali. Nebo místo psaní vyhození k lopatě. Jako stovky tisíc lidí, kteří to zažili na vlastní kůži. Pak by psali něco úplně jiného.

Kde si mohu tuto učebnici přečíst? A udělat si na to vlastní názor. Je mi 72 let. A tak by bylo zajímavé, co se píše v dějepise o době,v které jsem žila.