Je to zase snaha ukázat na zrůdnost minulého režimu. Byl jsem 2 roky u bojového útvaru na západní hranici jako řidič OT a na vojnu vzpomínám jenom v dobrém . Hlavně na kamarádství, které mezi námi panovalo. Samozřejmě byly i negativní chvíle,ale nic traumatizujícího. Myslím,že spoustě dnešním mladíkům by to jenom prospělo , opustit mamahotel.
Autor srovnává nesrovnatelné. ČSLA měla řádově několikanásobně vyšší počty vojáků, než armáda součastná. A při těchto počtech zákonitě docházelo k nehodám, bohužel i smrtelným jako v každém jiném oboru lidské činnosti. Hodnotit cokloli, co znám pouze z doslechu a ne z osobní zkušenosti je iluzorní a nebudem to bagatelizovat, jak říkal jeden můj kolega, když neznal správnou odpověď na dotaz. Za 23 let služby před i po revoluci jsem zažil takovouto událost 2x a mohu odpovědně řící, že je to noční můra každého velitele. V prvním případě se vojáci pokoušeli na vodním cvičišti u Labe chytat ryby pomocí elektrického proudu. Namísto aby zavolali lékaře, který byl přítomen na posádkové ošetřovně 24 hodin denně, se pokoušeli zasaženého voják sami oživovat, aby neměli "prus..". Při odborném zasahu dle sdělení lékaře mohl přežít. Ve druhém pak voják v husté mlze špatně odhadl vzdálenost a vstoupil na koleje před projíždějící vlak. O sebevraždu kvuli šikaně rozhodně nešlo, protože byl na cestě do ÚVN Praha, kde mu lékaři měli formálně potvrdit jeho propuštění z armády ze zdravotních důvodů. Propouštěcí papíry měl již schválené. Takovéto události oznamoval velitel rodině vojáka osobně (v žádném případě ne pisemně) a je to zážitek na který do smrti nezapomenete. Stejný pocit pak zažívá velitel při osobní účasti na pohřbu. Ať chcete, nebo ne za ty dva roky společného života si ke každému vojákovi vypěstujete osobní vztah. A paradoxně nejčastěji vzpomínáte na ty "problémové hajzlíky" kteří řečeno vojenskou mluvou měli vojnu "na salámu" nebo "v paži".
O jakých zapřísáhlých soudruzích mezi vojákama ZVS autor píše? V tom věku jich tam opravdu nemohlo být moc. A to málo co tam možná bylo, by těžko mohlo mít nějaké výhody.
je vidět, že o tom víš kulový a přesto se tu vyjadřuješ moulo. Nejdřív si o tom něco zjisti na internetu nebo u těch, co byli na vojně před devadesátkama a pak piš.
Článek trochu tu pravdu upravuje , hlavně co se týká komunistů....tam to nikdo nerozlišoval . Co se týká šikany má autor naprostou pravdu . Dole jsem četl pár omluvných příspěvků na šikanu...no autoři tak se zapomněli zmínit...že i oni jako mazáci šikanovali...a někteří hodně tvrdě. Vlastně to tak nějak v tom systému vraceli...to co si prožili dali druhému...šikana byla a byla hnusná...sebevraždy taky
Ale rozdělovalo, třeba zákláďákovi straníku bylo pozastaveno členství ve straně před nástupem kázeňského trestu protože straník nemůže být trestán. Ale ten trest musel tedy být neoddiskutovatelný, tady platil dvojí metr. Jinak šikana byla jen a jen záležitost inteligence jedinců
Autor tohoto blábolu, zřejmě věří tomu, že tisíckrát opakovaná lež se stává pravdou. Musíš ještě chvíli počkat, než naše generace vymře. My jsme to zažili a faktem je že to byli někdy těžké chvíle. Ale také si pamatuji, jaký to byl průšvih, když na velkém cvičení se vyskytl smrťák. Ty to tu podíváš jako kdyby nás tam zabíjeli.
To, co jsem prožil na vojně v roce 1978-79 by vydalo na román.Možná to jednou sepíšu.
Zajímavé je, že existuje tzv.vzpomínkový optimismus, schopnost pamatovat si jen to dobré, legrační a hezké. Já si pamatuji především to absurdní a komické jednání lampasáků
a komoušů, neuvěřitelné paradoxy a zapomínám na to zlé. A to je dobře. Třeba ráno, na Nový rok 1979 jsem našel úplně ožralého vojáka na stráži přimrzlého kabátem k zemi, na kterého řval jakýsi major, aby vstal. On se mrskal jak kapr a nic. No, a to je ten vzpomínkový optimismus.Jo, tradovalo se, že při spojeneckých cvičeních byly povoleny 3% ztrát na životech.
To je buran !
Tak já sloužil základní vojenskou službu 1981-83 a po přečtení článku jsem měl dojem, že jsem žil úplně někde jinde a v jiné armádě. Bylo to dlouhé, občas i tzv. pakárna, ale sloužil jsem na letišti jako mechanik stíhacích letounů a dá se říci, že nyní na vojnu vzpomínám sice jako dva roky zbytečně stráveného času, ale bylo tam i plno kamarádů a s některými vojáky z povolání se občas potkávám, bohužel v mnoha případech již na pohřbech
Také jsem byl dva roky na vojně.A mám krásné vzpomínky.A nebylo tam vůbec tak špatně jak se tady píše.Prostě bylo tam super i když někdy byla ta nějaká honička ale jinak vše v pohodě.A nejlepší bylo vždy v terénu když bylo to nějaké to ostré cvičení a občas tam na cvičení bylo i to pivo.
Pivo pravidelně donášeli mladí do kasáren pro staré (vyzvedával jsem si je u dévéťáka), Když je chytli a já jsem je jako velitel vnitřní stráže vedl do basy
Co to je za kecy, kdo tohle proboha píše. Vojna byla někdy trochu tvrdší, ale na sebevraždu to určitě nebylo. A mimochodem ty dnešní mamánci co umí jen datlovat do mobilu by potřebovali vojnu jak prase drbání.
No, dnešní klávesnicový siláci….. to by teprve bylo sebevražd🤷🏽♂️
byl jsem na vojně 1970-1972, byly to dva roky, na které stále vzpomínám. V dobrém. Myslím, že takových je většina co řádnou vojenskou službu tehdy absolvovala. Kluci se tam naučili samostatnosti a zodpovědnosti. Pochopitelně kdo byl poseroutka, tak na vzpomíná jinak, dostal zabrat a musel makat a zažil i nějakou šikanu. To ale k vojně patří. Jen slaboch naříká. Těm všem dnešním klukům bych přál alespoň 6 měsíců takové vojny jaká byla " za komunistů " hned by se na svět koukali jiným pohledem než tím, který mají zdeformovaný z mobilů.
Zdeformovaný pohled na vojnu ? Co koho vojna naučila ? Jedno heslo za všechny.....voják se stará, voják má. V překladu .... co si nevyšmelíš, co si neukradneš to nemáš.