Nevím, jakého věku je autor, zda vůbec na vlastní kůži prožil (a vyjádřeno v duchu jeho lamentace především přežil) základní vojenskou službu v časech husákovské normalizace, a zda tedy nepostrádá autentické zkušenosti, neboť jak víme, ty jsou nepřenosné, zejména mezi generacemi. Pro pochopení to, co se kdy a kde dělo, jsou zapotřebí nejen údaje, data, statistiky, ale také to, co je fyzicky neviditelné a nezměřitelné – říkejme tomu třeba atmosféra nebo duch, prostupující společnost a projevující se v psychické rovině určitou náladou i mezi jednotlivci. A proto nemohu tak úplně souhlasit s autorovým příliš kategorickým a neobjektivním hodnocením vojny za časů socialistického Československa coby bezduché ,,pakárny“ a jatek, na kterých mladíci umírali po stovkách. Vzhledem tomu, že jsem si vojnu odkroutil v letech 1973 až 1975 (na rozdíl od mých kamarádů se mi nepodařilo opatřit si modrou knížku) a to v průběhu dvou let u několika druhů zbraní a v několika posádkách, myslím, že jsem osobou dosti kompetentní k tomu, aby mohl s autorem zapříst zasvěcenou polemiku o správnosti jeho výkladu. A s ohledem na skutečnost, že jsem narukoval k výsadkářům v Prostějově, tedy k elitní složce armády, po celé dva roky podrobované k vůbec nejtvrdšímu výcviku v rámci celé československé armády, myslím, že mám zkušenosti, jaké zřejmě autor postrádá a které nemá ani onen pamětník, pokud vojnu prožil v kuchyni nebo ve výstrojním skladu. (Pokračování níže).
Důkazem toho, vojáci neumírali při výcviku pouze v ČLA, je například statistika počtu úmrtí mladých vojáků v americké armádě. Když do armády přicházejí noví vojáci, předpokládají, že smrt jim hrozí hlavně v bitvě. Ale statisticky je v posledních letech mnohem nebezpečnější výcvik. Je dokonce až nečekaně rizikovou záležitostí. V loňském roce zahynulo při výcviku 80 amerických vojáků, zatímco v boji jich padlo 21. Tak moc si vzali Američané k srdci pravidlo „těžko na cvičišti, lehko na bojišti“. Při výcviku Američanům umírá čtyřikrát víc vojáků než na bojištích. A není to jen náhodný výkyv. Podle informací zveřejněných Macem Thornberrym, předsedou výboru pro ozbrojené složky amerického Kongresu, zahynulo v letech 2015 až 2017 při výcviku 185 příslušníků armády, letectva a námořnictva, zatímco ve skutečném boji jich padlo čtyřiačtyřicet, ale boji jich padlo 21. Důležitý je i kontext: například v letech po invazi do Iráku a Afghánistánu přesahoval počet zabitých Američanů i tisíc ročně, takže válka byla pro vojáky nebezpečnější než mírový život na cvičišti. Naopak kdybychom zkoumali třeba rok 1994, vypadal by výcvik extrémně nebezpečně a byl plný mimořádných událostí, protože v té době americká armáda v podstatě nevedla žádné skutečné operace v zahraničí. Nyní jsou američtí vojáci v téměř 140 zemích světa (!!!). V mnoha z nich, jako jsou Irák, Afghánistán či Sýrie, probíhají ozbrojené konflikty, jichž se USA přímo účastní. Dokončení níže.
Mimořádné události se stávaly a to z různých příčin.Ale já bych chtěl odbočit a vyzvat bývalé vojáky základní služby v letech 1973-1975 sloužící v Senici nad Myjavou a v Sokolově,ať reagují na můj komentář.Miroslav Lukáš,Velitelská baterie.
Ja zde slouzil dva roky od 1.10.1969 u spojovaci baterie jako radista.Vzhledem
k tomu, ze pred vojnou jsem si prosel ucnovskym internatem a hodne sportoval,
nemel jsem zadne problemy. V tomto oboru jsem pak pracoval az do duchodu.
Na cas straveny po dobu voj. sluzby rad vzpominam.
Všechno prochází vývojem. Co bylo v padesátých letech, nemuselo být stejné v osmdesátých. Na vojně jsem byl v letech 83 až 85. Sebevražda byla 1. Samozřejmě to byla tragedie, když se kluk oběsí kvůli holce, ale není vyloučeno, že by to neudělal kdyby byl v civilu. Kolik je sebevražd dnes, když na vojnu lidé nechodí? Proto bych sebevraždy s vojnou nespojoval. Pokud by to nebyla vojna, sebevrah by si našel jiný důvod, když má k tomu sklony. Naopak mě vojna vyhnala z mama hotelu, naučila mě samostatnosti, respekttu k autoritám i k lidem, co v té době uměli vic než já. Naučila mě vyjít s málem, pracovat pod tlakem a v podmínkách, ve kterých by většina dnešních mladíku ven nevystrčila nos. Ti by to potřebovali jako prase drbání.
Byl jsem za komárů na vojně Janovice nad Úhlavou. Na dva roky.
A musím reagovat na dezinformace pisálka článku. Lže, měli by jeho článek okamžitě stáhnout a dále mu nedovolit psát pro veřejnost.
A to se říkalo Janovice nikdy více
Já si pamatuji, že tzv. smrťák byl strašidlem každého velitele. A byli to zejména politruci, kdo se snažil abychom tolik nestrádali, aby bylo kde usušit mokré oblečení a o Vánocích měli doslova alarm a prolézali kasárny aby se tam nenašel někdo, kdo to nezvládl.
Šikana? Ano, byla, zejména na tankových praporech. Z vojáka tzv. nabíječe prvním rokem se stal druhým rokem střelec. Bývali to spíše nevzdělaní, nevzdělavatelní jedinci, kteří si v tom 1.roce prošli peklem aby si to vzhledem ke své inteligenci druhým rokem vybrali. Kolikrát takový bezmozek-střelec ovládal celý tank, velitel tanku-poddůstojník, většinou středoškolák (a řidič) bývali často páté kolo u vozu.
Taky jsem sloužil dva roky a vůbec nic takového nebylo,jo že jste mazakovi udělali nějaký ústupek bylo normální! Ale že by umírali tisíce vojáků no jo pisálek co slyšel někde a po pár pivek něco domyslel a hodil na papír!
Byly to ztracené 2 roky života, navíc v letech, kdy jsme si měli nejvíce užívat mládí.
Naprostý souhlas
Když se sejde pár pamětníků, vyprávějí si historky z vojny.
Většinou se dobře pobaví.
Horory jsem neslyšela vyprávět žádného, i když "mazáci" dávali nováčkům občas dost zabrat. Ale většinou ti, kteří na vojně byli, vzpomínají rádi.
Nic o tom nevíte, tak byste se mohla zdržet komentáře. A jestli se Vašim kamarádům vojna líbila, tak to o nich něco vypovídá. Možná si i šikanování druhých užívali a dodnes se na tom dobře baví.
Na vojenskou službu radí vzpomínáme.Ten co psal tento článek musel byt nějaký postížený.Nejkrasnější dva roky mého života.Sloužil jsem v létech 1962-1963 jako řidič T111.Zažil jsem přechod z PTP na silniční,a železniční vojsko 6 měsíců.Nejvyšší odměna byla 1420kč,průměr 950kč.Naši velitele byli vetšínou kteří sloužili v 2 světové válce v různých zemích.Ti nám dali hodně do života.Naučili nás pracovát,nekrást,žit poctivě a čestně.Taký jsme tuto republiku postavili na nohy,aby novodobi kapitalisti ji rozkradli.
To je až úchylné. Vzpomínat v dobrém na vojnu je jak vzpomínat v dobrém na kriminál. Odporné dva roky ztraceného života, buzerace, vyplachování bolševickou propagandou, šikany, zelené nesvobody uprostřed rudé nesvobody. Dodnes se mi při vzpomínce na ten hnus dělá šoufl. Jediné, co to člověku dalo bylo poznání, kolik je mezi námi zakomplexovaných primitivů.
Něco jsem zažil špatného,na to jsem dávno zapomněl vzpomínky na to dobré převažují,pakarnu mneli všichni i nižší důstojníci, všichni nebyli hovada, člověk se naučil trochu se starat sám o sebe, když se chtěl jít ožrat šel 3 km pěšky, někdy mi přijde větší pakárna od dnešních super firem typu Amazon srovnatelná.