Ono ADHD může být i výhoda, ale co je nejhorší je příslovečná 'srážka s blbcem', pardon za ten výraz, ale upravovat úsloví by bylo nevhodné.
Když je okolí rozumné, tak ani k žádnému rušení v hodinách a podobně vůbec nemusí docházet. A může to fungovat. Takový člověk zvládla pak mnohdy opravdu hodně. Jen... se k výsledku dobere jiným způsobem.
Já měla štěstí, že jsem měla rozumné učitele. Nikdy neřešili, že si u výuky kreslím nebo tak něco. Nebo třeba jezdím pastelkama po lavici jako by to byly vláčky. Tak mě posadili dozadu aby to neviděli tolik ostatní, a v klidu. A víte co? Rozhodně jsem neměla problémy s prospěchem a nikomu jsem nikdy nevadila. Oficiální diagnózu ani nemám, stejně se na to přišlo doopravdy až v dospělosti.
Můj způsob práce je u hodně věcí prostě jiný, a pro "normálního" vypadá docela děsivě, velmi chaoticky. Ale pak, když je vše hotovo, tak dotyčný "normál" zjistí, že jsem všechno zvládla taky a navíc jsem se u toho stíhala bavit. Učila jsem se u přátel na zkoušku na druhý den, a u toho si normálně házela míčem s jejich dětmi, skripta na kolenou. A fungovalo to. Kamarád, který je "normální" jen nevěřícně chodil sem a tam, že on by zešílel.
Běžně dělám tři čtyři věci naráz. Ty, co bych stejně musela udělat. Chvíli to, chvíli ono, pak odběhnu odepsat na zprávu, zase zmizím, a stejně je pak hotové všechno a včas.
Co jediné opravdu bylo nutné, je naučit se ohlídat si čas. Odhad na všechno navýšit, a když zbyde, tak se věnovat něčemu navíc. Protože ano, vnímání času máme trochu odlišné. A upřímně? Kdo z normálních vždy je všude včas? Já nakonec ano.
Máte připomínky k diskuzi nebo k diskuzním příspěvkům?Napište nám
Andrea Požárová
Ono ADHD může být i výhoda, ale co je nejhorší je příslovečná 'srážka s blbcem', pardon za ten výraz, ale upravovat úsloví by bylo nevhodné.
Když je okolí rozumné, tak ani k žádnému rušení v hodinách a podobně vůbec nemusí docházet. A může to fungovat. Takový člověk zvládla pak mnohdy opravdu hodně. Jen... se k výsledku dobere jiným způsobem.
Já měla štěstí, že jsem měla rozumné učitele. Nikdy neřešili, že si u výuky kreslím nebo tak něco. Nebo třeba jezdím pastelkama po lavici jako by to byly vláčky. Tak mě posadili dozadu aby to neviděli tolik ostatní, a v klidu. A víte co? Rozhodně jsem neměla problémy s prospěchem a nikomu jsem nikdy nevadila. Oficiální diagnózu ani nemám, stejně se na to přišlo doopravdy až v dospělosti.
Můj způsob práce je u hodně věcí prostě jiný, a pro "normálního" vypadá docela děsivě, velmi chaoticky. Ale pak, když je vše hotovo, tak dotyčný "normál" zjistí, že jsem všechno zvládla taky a navíc jsem se u toho stíhala bavit. Učila jsem se u přátel na zkoušku na druhý den, a u toho si normálně házela míčem s jejich dětmi, skripta na kolenou. A fungovalo to. Kamarád, který je "normální" jen nevěřícně chodil sem a tam, že on by zešílel.
Běžně dělám tři čtyři věci naráz. Ty, co bych stejně musela udělat. Chvíli to, chvíli ono, pak odběhnu odepsat na zprávu, zase zmizím, a stejně je pak hotové všechno a včas.
Co jediné opravdu bylo nutné, je naučit se ohlídat si čas. Odhad na všechno navýšit, a když zbyde, tak se věnovat něčemu navíc. Protože ano, vnímání času máme trochu odlišné. A upřímně? Kdo z normálních vždy je všude včas? Já nakonec ano.