Chtěl bych mít starosti pana Kytky a Rothschildovy peníze k tomu, jak vysvětlit něco jeho anglickým přátelům. Země jeho anglických přátel má řekněme, za posledních dvacet let tolik másla na hlavě, a kdyby se naráz rozpustilo, tak se jeho angličtí přátelé brodí po pás ve smrduté břečce.

Mám dojem , že by jim padala brada spíše z toho proč jsou oba stíháni. Jeden se nechal třikrát vydat, pokaždé to bylo zastaveno a před dalšími volbami opět otevřeno, po jeho fungování v politice. To nemluvím o tom že po prvním napadení dotaci vrátil a tedy škoda veškerá žádná! O druhém stíhaní se nemá cenu ani zmiňovat, protože realitu vydávat za rasismus může opravdu považovat jen b...c, nebo pan kupující si děti, že p. Pospíšile? Jen by mne zajímalo, od kdy se v ČR, nebo kdekoli v Evropě obchodovat s dětmi? To se šetřit nebude?

Jsem velmi rád, že je v Britanistánu vše v pořádku. Domnívám se, že každá země má politiku, která není ideální, ale většina lidí si uvědomuje pouze politiku, která se jich přímo dotýká, a proto si myslí, že politika, která se jich týká, je horší než kdekoli jinde.

Pan Kytka provedl úlitbu libtardím směrem. Jakou zkušenost prokázal Lipavský, Stanjura, Bartoš, Dvořák? Po jejich extempore jsou jen utracené miliardy, snaha o zavedení eura, digitalizace v plenkách a finanční kotrmelce hodné toho vexláka.

Mnozí v UK ani neví, kde Česko leží. Mě dcery se ptali, zda známe automatickou pračku.

Vzpomeňme, jak v Mnichově v září 1938 britský premiér prodal Československo Hitlerovi. A jak jsme za boj čs. letců za Británii proti Německu (600 mrtvých čs. letců) zaplatili Londýnu zlatem.

Jde to vysvětlit poměrně snadno. Západní Evropa budovala demokratické instituce postupně už od středověku – města, univerzity, reformaci, parlamenty. Řád tam vznikal zevnitř jako dohoda aktivních občanů. Pravidla byla "naše", ne vnucená shora. Proto je lidé vnímají jako ochranu svobody a bezpečí a mají sklon je bránit.

Ve východní Evropě se instituce často formovaly pod cizí nadvládou nebo autoritářským tlakem. Pravidla přicházela shora. Naučili jsme se je dodržovat navenek, ale zároveň obcházet. Tahle zkušenost zanechala stopu: řád je tu snadno vnímán jako omezení, ne jako nástroj, který jsme si vytvořili sami.

Po roce 1989 jsme vstoupili do svobody v době plně rozvinutého globálního kapitalismu. Ekonomická transformace byla rychlá a jazyk trhu převládl. Pomaleji se ale vytvářela kultura práce s mocí. Liberální demokracie není jen soutěž o vítězství, ale i přijetí omezení – respekt k opozici, důvěra v pravidla, ochota podřídit se soudu i tehdy, když rozhodne proti nám.

Pokud je nám bližší tržní logika než ústavní rámec, může kontrola moci působit jako překážka. Opozice jako brzda, soud jako komplikace, kritická média jako sabotáž. V tomto rámci pak slogan o "řízení státu jako firmy" působí přirozeně. Manažer má rozhodovat rychle, centralizovaně a bez zbytečných zdržení.

V prostředí, kde jsme si historicky zvykli spíš přizpůsobit se než aktivně spoluutvářet pravidla, pak snadno převládne představa, že demokracie znamená hlavně jednou za čas odvolit a čekat. Tedy mandátní pojetí: dali jsme hlas, teď ať vládnou bez rušení.

Položte si autore článku jak dlouho se v UK snažili zamést pod koberec kauzu masového znásilňování žen muži s migrační minulostí?

Britové už nikoho nemohou nálepkovat a poučovat, i když by pořád hrozně moc chtěli.

Myslím, že zrovna angličtí přátelé jsou zvyklí - na jejich "úroveň" politického "boje" zatím zdaleka nemáme (Farage, Johnson, Cameron atd.).