A pak si zlomíte nohu, manžel v práci a děcko nedokáže přejít samo ulici.

Víte, já bydlím na dědině, kde není škola. Synové od první třídy jezdili autobusem do vedlejšího města. Před tím, ještě když chodili do školky, jezdila jsem s nimi autobusem. K lékařce třeba. Učila jsem je jak nastoupit, koupit jízdenku. Jak přejít ulici na zelenou, atd. Dětská měla ordinaci naproti školy, takže jsem s nimi tu trasu šla mockrát a přesně tak, jak jsem chtěla, aby chodili oni. Zásadně po přechodu, rozhlédnout se. Později mne vedli k lékařce, do lékárny či jinam oni sami. I když jsme jeli někam na výlet. Po městě nás vodili oni. Byli důležití, upozorňovali, že svítí červený panáček nebo jede tramvaj a musíme počkat.

První den v první třídě jsem se starším jela do školy a zpět, od druhého dne jezdil sám. Za tři roky přibyl brácha. Nikdy žádný problém, nemusela jsem se bát, že vletí pod auto, půjdou někam s neznámým člověkem. Jistě, nešlo o Prahu či Brno.

Už od tří let mi chodili na malé nákupy. Prcek kráčel důležitě do obchodu, zatímco jsem šmírovala před domem. Až šel zpátky, vlítla jsem do kuchyně a dělala, že nic. Ten vítězoslavný pocit, že tu výpravu zvládl a koupil, co měl, bych přála každému děcku.