Stát / politici se zajímají o lidi hlavně v té míře, kdy jim to pomůže při jejich kampaních. Ve svých 29 letech (rok 2005) jsem si jako samoživitelka s dítětem vzala do péče svou babičku, toho času ve věku 90 let. Téměř ze dne na den nastala situace, kterou bylo nutné řešit hned. Během šesti týdnů jsem prodala byt, koupila větší (měli jsme 2+0), vyřídila nutné pomůcky jako zvedák na vanu (30 kg), formality, přestěhovala svůj i její byt a každý den za ní byla na LDN, kde zatím musela přečkat nutnou dobu, než situaci vyřeším a odejdu z práce. Dostávala jsem od státu při péči 4 tisíce měsíčně a k tomu byl už jen babiččin důchod. Střídání jsem neměla. Tato péče 24/7 trvala rok a půl. Předtím stačilo, že jsem o víkendu přijela s jídlem. Když se během péče změnil sociální zákon, nedostávala jsem už ani korunu. Stát nezajímalo, jestli ve třech lidech a s větším bytem vyžijeme z jednoho důchodu.Našla jsem si práci, kde akceptovali odjezdy přes oběd nebo v případě potřeby. V poledne domu, ohřát oběd uvařený večer nebo udělat rychlý a zase zpět do kanclu. Syn dával babičce odpo svačinu a pak jsem už přijela domu. Jednoho dne se ale stalo to, čeho jsem se obávala. Ležela tam se zlomeným krčkem v bolestech dvě hodiny, než jsem přijela na oběd. Všechno to stěhování a odklon od vlastního života jsem absolvovala, aby se jí nestalo. Ale státu jsem nestála za to, aby mi dal ani tu dvacetinu peněz, které by v té době stála péče v zařízení. Podstoupila operaci. V té době jsem já tahala nohu za sebou a měla bolesti, že jsem nemohla sama chodit. Nedlouho po operaci zemřela, na LDN na infarkt.

to, je přeci jasné, stát apriory s tímto počítá, děti ,příbuzní přeci nenechají svou rodinu bez pomoci, tedy péče ,kterou vyžaduje nemocná osoba, většinou málo, nebo vůbec pohyblivá, lékař,, dotyčné osoby, toho moc neudělá, musíte se pořádně ozvat o pomoc na kterou má ta osoba nárok,,,sociální ,,služba to je pustý výsměch,,zaměstnanci prý nejsou, pokud jsou nemají dostatečné znalosti, neumí s pacientem pracovat, chodí většinou pozdě, ani se neomluví, klidně si přinesou nějaké jídlo, nebo o něj si řeknou, sama jsem to zažila na vlastní kůži ,po úrazu páteře, rozdrcený obratel, mohla jsem jen ležet, nebo stát, slečna přišla v půl jedenácté, a říká tak vyskočte z postele, že by mě měla pomoci, pomohla jsem si sama, už nikdy takovou pomoc ano jsou jiné formy, ale většina lidí na takovou pomoc nemá peníze, taK zůstane jen, a jen na rodině

Mám s tím bohatou praxi,už je to dost let.Moje babička byla nechodící přes deset let.jen dostat domů "gramofon"byl zádrhel,jakýsi ortoped který babičku vůbec neviděl napsaql že ho nepotřebuje.Když jsem požádala o příspěvek na péči přišla moc ochotná velmi slušná paní evidentně v penzi (dost dlouho),promluvila si se mnou,s babičkou a ještě se mi omluvila že ji nemůže uznat nejvyšší třídu protože by musela být duševně nezpůsobilá.Dostaly jsme dvojku,928 korun měsíčně,900 na plenky.Bylo možno dostat i 1440 na pomůcky ale v podstatě mi bylo neofiko řečeno že na ně dosáhnou jen ústavy .Chodila jsem do práce,nevyšly bychom.Platila jsem si paní která když jsem měla denní dala babičce oběd a několik hodin s ní doma byla.Noční jsem musela risknout ji tam nechat.Gramofonek u postele,plenky na opěradle,jídlo,pití,termosku na stolku.Brýle,čtení,dálkový ovladač taky.Rozpočet značně napjatý i když jsem pracovala a pak jsem si přečetla že kdyby byla v ústavu stát by za ni platil měsíčně přes třicet tisíc..Nelituji toho,nikdy jsem se nepokusila ji někam umístit,slíbila jsem jí že ji nikam nedám a dodržela jsem to ale je pravda že by stát měl pomoci více,i tak na domácí péči proti ústavní výrazně ušetří.