Štvou mě lidi, kteří přes svůj nedělnický původ byli v krátkém uvolnění koncem 50' let a v 60' letech nakonec mohli vystudovat a já jsem, ač samý jedničkář, spadl do mlýnku normalizace a mohl jsem jen vykládat vagony. Ti lidé mi často říkali, že oni měli rodiče kulaky, tak ať nekecám. Jenže já měl matku v emigraci, dělal jsem jakési prověrky, kde jsem neohnul hřbet a řekl jsem, že okupace není internacionální pomoc. Odmítl jsem vstoupit do SSM, nechodil do průvodů a dával jsem okolí najevo, jak mě ti komunisté .....! Rok 1960 a rok 1970 byly dva absolutně rozdílné roky v perzekuci. O létech po roce 1950 nemluvím, tehdy šlo o život.

Můj odpor ke komunistům nebyl rozumný, já vím, ale na druhou stranu se nemusím za svůj život stydět. Paradoxně jsem se, když přišly počítače, naučil programovat v tehdy oblíbené foxce. Kamarád, inženýr z Uranových dolů Příbram mně říkal; já bych tě z fleku přijal, ale my máme tabulky a ty bys bral plat jako vrátný. Takže jsem vykládal vagony, kde jsem si vydělal víc než on, a po práci jsem pro ně programoval.

Pak jsem dělal topiče u Taxi Praha a dělal program pro pojištění vozů taxi. Jednou jsem udělal chybu a na uživatele, pana Kutila, vyskočila hláška, že v programu nastala programátorem neočekávaná chyba a ať si napíšou kdy se stala a nahlásí to do kotelny. Měli z toho velké haló a šel kolem ředitel a říkal si, že tam snad chlastají! Tak mu ukázali tu hlášku a on nechápal "proč do kotelny". Řekli mu, že program jim dělal topič a on jen řekl; my nemáme inženýry? Měli, ale ti neuměli žádný programovací jazyk... To byla doba a příležitost!

Bože to jsou zase kecy, byly kvóty na střední a vysoké školy, taky nebyla ostuda se vyučit a kdykoliv byla možnost vystudovat dálkově a večerně. Také nepobihalo tolik nezaměstnaných vysokoškolsky vzdělaných podržtašek.

Hlavně v té době, jít se vyučit řemeslu nebylo nic podřadného ani mezi dětmi ani mezi zaměstnavateli. Co by za to dnešní zaměstnavatelé dali, kdyby měli kam sáhnout pro vyučené řemeslníky.

V tom vašem disidentdemokratickém režimu bych nedal děcko na soukromou školu,protože tam hraje roli kolik dáte než kolik znáte.Pak se divíte jaké máte posrance a další vzdělance , třeba v senátu.Nebudu se přít o úrovni školství před a po demoši,každý to poznává sám.

Můj otec studoval za války tzv. Vyšší zahradnickou školu na Mělníce, a tehdy jej přijali až po roce učení. Tato praxe panovala až do začástku 60. let, a musím říct, že měla něco do sebe. Studenti si možnosti studovat více vážili. Na druhou stranu znám několik případů, kdy nadaným žačkám rodiče bránili ve studiu, a posílali je rovnou do práce. Jednalo se o lidi bez vzdělání, a pro touhy svých dětí neměli pochopení. Já jsem osobně žádné problémy v přístupu ke vzfělání neměl (přijímačky v roce 1962), ale to již rašily první lístečky Pražského jara... Naše děti nechodily do Pionýra, asi jediné ze třídy, ale měly štěstí na rozumné třídní učitelky: na syna jeho třídní například takový posudek, že se nám z toho chtělo brečet...

No a dnes je to zase jiný extrém. Máte doma "blba" co sotva proleze základní školu,ale rodiče mají peníze, tak není problém vysoká škola.