Mám zkušenosti, bohužel ne dost dobré. Syn si zlomil ruku před 3 lety. Když už po 150 vysvětlujete lékaři/sestře, že s ním tam být prostě musíte, protože je autista, tak Vás bere čert. Chápu, že se v nemocnici lékaři a sestry střídají, ale to je sakra takový problém, napsat za jméno pacienta pomlčku, či závorku, se slovem autista? Protože všichni, kdo se k tomu dostane, čtou jen poslední zprávu od svého kolegy.

Zažili jsme ponižující chování lékaře, kdy se předváděl před sestřičkou, věřím, že by si to v mé přítomnosti nedovolil (podotýkám, že pacient měl velké bolesti). Je to složité - většinou si přejete mít u vyšetření soukromí, záleží na tom, jaký je zdravotní problém. Ovšem někdy vám může být natolik zle, že přítomnost blízké osoby může být pro vás výhodná minimálně v tom, že je vám oporou např. i při spolurozhodování u různých zákroků apod. Na druhou stranu pokud mohu lékaři stoprocentně důvěřovat, volila bych soukromí, avšak na urgentních příjmech ho stejně nemáte zajištěno, plenta mezi expektačními lůžky není adekvátní, obzvláště když jsou v jedné místnosti muži i ženy dohromady. Tak si vyberte.

Mám zkušenost s doprovodem svého tehdy sedmnáctiletého syna, kterého jsem dovezla na pohotovost s bolestmi břicha, střevními potížemi a neustupujícími čtyřicítkama... Pan doktor jej vyšetřil velmi poctivě, jen na mě zle koukal, když jsem doplňovala synovy odpovědi. Nakonec usoudil, že synův stav vyžaduje okamžitou hospitalizaci a sestřička "tak já zavolám na dětské"... V ten moment pan doktor ztuhnul, zakoktal: "já myslel, že mu je tak 24"... A omluvil se mi😊... Potřeboval podpis zákonného zastupce na souhlas s hospitalizací 😅

Kdybych nebyl doprovodem otce v ordinaci, odešel by s léky na nevolnost domů. Vzhledem k tomu, že jsem diagnózu důrazně zpochybnil, po delší rozvaze, nás ,,lékařka" poslala na CT hlavy. A světe div se, byl tam!