Šmarjá, to je jak náboženství. Svaté dogma, o kterém se nepochybuje. Že se děti pohlavku, nebo plácnutí bojí kvůli bolesti? Ani náhodou. Já jsem těch pohlavků a zasloužených výprasků jako děcko pár schytal. A o bolest vůbec nešlo. Šlo o mojí uraženou důstojnost. A ta se dá mnohem hůř pošlapat slovy. Ze všech učitelů co jsme kdy měli, jsme se zdaleka nejvíc báli profesorky psychologie vyhozené v 68 z filosofické fakulty UK, která nás na střední učila češtinu. Ta když vás rozebírala, tak byste nejraději vyskočili z okna. Slova dokáží zranit mnohem víc a trvaleji, než tisíc facek. A na základce nám učitel zeměpisu dával na vybranou. Buď pohlavek, že druhý jste brali o tabuli, nebo poznámka do žákovské. A každý dával přednost pohlavku, vyřízeno během sekundy, před výslechy a výčitkami rodičů.