To máte za to , že se furt honíte za prachama. To je samá dovolená v Tunisu , v Egyptě , na Bahamách , novej ajfoun , nový auto. Já se smířil s tím že nikdy nepřesáhnu prúměrnou mzdu , pracuju si na pohodu , přesčasy nedělám , dvakrát do měsíce si vezmu v pátek volno abych mohl jet na chatu už dříve. Je to o prioritách , pokud se naučíte skromnosti , tak i z platu pod třicet čistého se dá v Praze vyžít , pokud tedy máte vlastní byt. Je to o tom nekupovat co nepotřebujete , nehromadit krámy a místo dovolené u moře jet na chatu a tam třeba do lesa na houby.
Tleskám, prosím ještě poraďte jak v Praze s platem průměrné mzdy (pod třicet čistého) přijít k vlastnímu bydlení a chatě.
Po přečtení prvních slov o Vaší práci jsem si říkala, že jsem snad v noci byla náměsíčná a psala na Seznam...Víc než rok jsem v práci jela na "výpary" po dvou předešlých těžkých letech. Více práce, polovina lidí...Ten rok jsem nejdříve prosila, pak žádala o pomoc a změnu, kdy množství práce bylo zcela neúnosné. Nemohla jsem práci dělat dobře, což mi hodně vadilo, šlo o práci s dětmi... Nikdo neslyšel, přímý vedoucí, vyšší vedoucí, nejvyšší vedení... V neděli večer bolesti žaludku, probdělá noc, zhnusení jen při pomyšlení na práci. Celé dny a někdy i noci mi běhaly hlavou myšlenky, co jsem zase nestihla a co vše musím. Neustálé silné bolesti žaludku, ke konci už takové, že jsem musela na gastroskopii. Naštěstí léky zabraly....Nikoho z vedení nic nezajímalo, i když se aspoň zpočátku tvářili, že poslouchají. Pak už nepokrytě dávali najevo, že je to můj problém. Zjistila jsem, že hlavou zeď neprorazím... Odešla jsem. Mám novou práci, sice beru méně, ale světě div se, po 10 letech spím klidně a do práce se těším, ještě před dvěma měsíci bych tomu nevěřila.
Ano,stres nás zabíjí a múžem si za to sami,že neumíme včas odejít.
Prachy nejsou vše ! Blahopřeji
Fajn článek se spoustou pravdy, ale nelze to paušalizovat. Je spousta věcí co se nedělá efektivně a nikoho to nezaráží, je spousta věcí, co jdou dělat lépe a přes to se roky lépe nedělají. Výsledek je ten, co paní v článku popisuje. Dost často je na vině špatný management, majitel, vedení. Občas je potřeba zabrat a dá se chvilku jet na 120%, standard se z toho stát nesmí. Smůla je, že to z normální pozice zaměstnance změnit nelze, dá se jen odejit...
Bohužel, smutná praxe v ČR je, že když na to upozorníte, že to fakt takhle nejde a že to je špatně, tak se dozvíte, že máte být vděčný, že máte práci a že pro práci musíme všichni něco obětovat.
A to i od kolegů.
Bodejť by to pak firmám neprocházelo a nekašlalo se na to, aby ta efektivita byla a zaměstnanci se zbytečně nervali na nesmyslech.
Ano, uvědomuji si že to není a nebyl jen můj problém. Bohužel jsem si to uvědomil až ve chvíli, kdy jsem byl propuštěn po téměř osmi letech - udělal jsem hloupost - nicméně, najednou klid, žádný stres, žádné honění se, žádné, "dneska uděláme tohle, já to slíbil na zítra" a Ráďo, jak to vidíš dneska... Prostě nic, jistě, něco mi chybí, aby ne po osmi letech, ovšem to neustálé honění se pro šéfovy mince a proto abych já měl na rozumné přežití, aniž bych si mohl nějak vyskakovat, to mi opravdu nechybí a jsem pevně rozhodnut, že i kdyby se v mém budoucím zaměstnání stavěli na hlavu a vyhrožovali krachem, nebo, že "lakovnu zavřou", atd., již nebudu ze sebe dělat nikomu cvičenou opici. Kdykoliv bylo potřeba, vždy jsem byl k dispozici, jedno, zda v sobotu, neděli, nebo ráno či večer. Byl jsem k firmě loajální, jak jsem jen mohl a nikdy jsem ku své škodě neodmítl, pak se ovšem něco stalo a šéfovi bylo úplně šumafuk, co jsem vše dělal, kolik jsem mu věnoval mých večerů a volného času. Prostě jsem šel a bylo to dobře, protože jsem chodil z práce zcela vyřízený, jak po fyzické stránce, tak i poté psychické a prakticky denně jsem přišel domů a prostě jsem si lehnul a spal. Původně jsem tu únavu přičítal COVIDu, který jsem prodělal, jako tzv. syndrom postcovidu, ale nebylo to, jen mi toho nakládali tolik, že se tělo začalo bouřit a bránit. Pro vysvětlenou, pracoval jsem jako autolakýrník a mistr lakovny, mistr jsem ovšem byl jen pokud šlo o rozdělení práce, o objednávání materiálu a o to, aby bylo komu vynadat, nebo srazit mince, když se něco nepovedlo. Takhle už ne, nikdy!
Ještě maličkost, na dovolenou jezdím k rodičům k Roudnici nad Labem, cca. 200 Km od mého působiště a můj vůz je Škoda Felicia z ruku 1998 - to je reakce na jiný koment.... O moři jsem si mohl nechat jen zdát, bylo to na uživení se a na složenky, nic víc, nic míň. Ano, mám nové oblečení, rád trochu vypadám, mám své staré auto ve stavu nového, protože jsem si jej takhle prostě udělal a mám ho rád, jediná má zábava byl nějaký ten sraz stejných nadšenců a jinak od rána do večera jen práce. Ta práce, která mne vždycky bavila, ta práce, kterou již asi už dělat nechci a pokud ano, tak jen opravdu pro zábavu a potěšení. Mohu jen shrnout, po osmi letech práce, kdy si člověk po celý den nesedne, ještě je pod neustálým tlakem, od šéfů, od zákazníků a v zásadě nezískal nic, kromě toho, že trochu žil tzv. normálně - to je trochu málo, ono nějakých 24 000,- čistého, po zaplacení nájmu a pár nejnutnějších věcí, smrsknutých na nějakých cca. 14 - 15 000, je opravdu tak na přežití, něco málo na benzín a údržbu vozu, dvakrát do roka k rodičům, dvakrát do roka sraz škodovek a to je asi tak vše. Ani jsem z toho nic neušetřil, Rychnov nad Kněžnou, odkud jsem, je díky Škodovce v Kvasinách, co do ceny nájmů opravdu na špičce a pomyšlení na nějaké vlastní bydlení - v padesátipěti - to je už asi opravdu velké sci - fi.
Známá situace.... Kvůli práci (zaměstnanec) jsem ignoroval bolesti žaludku do té míry, kdy mi začaly krvácet dva dvanácterníkové vředy, když už jsem bolest nemohl vydržet, obvoďák mne poslal na gastroskopii... Ležel jsem v nemocnici téměř týden. Reakce v práci od šéfové: "jsi nahovno pracovník" (prokazatelně jsem trávil nejvíc času v práci ze všech a čas od času zastupoval pozice řidičů, prodavačky i účetní). Na konci měsíce podána výpověď. Chybama se člověk učí.
Není to otázka změny zaměstnání. Vesměs je to stejné. Ale zaměstnavatelé mají tabulky, kolik lidí má stihnout kolik práce za jaký čas, jenže problém je v tom, že ty tabulky vždycky vytváří lidí, kteří tu práci dělat nemusí.
Dobrý den. Díky, že to někdo (vy) konečně:" Hodil na papír." Vnímám situaci naprosto stejně a především souhlasím z vlastní zkušenosti s tvrzením, že zaměstnavatelé neuznávají své zaměstnance jako lidi, ale pouze. jako:" Tabulkové stroje". V mém případě je ještě daleko složitější uvažovat o změně, je mi totiž 58 let a potencionální zaměstnavatelé požadují všude:" Mladý dynamický tým". Téma na další článek. Viz:" Konečné řešení důchodcovské otázky."
To mi připomíná když jsem v invalidním důchodu jezdila do práce 100 km na 24 hodinové směny. Také nadřízený nechápal že mi je zle
vidíš to velice dobře, a stejně to cítím i já, ale nápad na změnu moc nevidím, alespoň ne v tomto století
Nejhorsi veta, kterou muze sef rict workoholikovi je: “uz bez domu (za rodinou)!”.