Ani poníci nejsou sudokopytníci, ale budu to považovat za překlep, ne za hloupost a neznalost autora. Víc mi vadí že je článek prezentován stylem: "OK, dítě chce poníka, tak tady máte výpis nejmenších plemen, je to v pohodě, jsou malí, milí roztomilí, tak jen do toho, vozit se přece zvládne každý." Ono pak nastávají nejčastěji dvě situace (velice vzácně třeti). 1) Dítě to během pár týdnů přestane bavit, nejpozději když zjistí, že ono to není "sednout a jezdit" ale že je to hodně práce. I to ježdění je dřina. Co pak s poníkem? 2) Přístup k poníkovi jako k "živému plyšákovi". Při troše štěstí je někde ustájený a je o něj zajištěná alespoň základní péče, dítě s rodiči se za ním občas zastaví, ideálně ho nacpou kdečím co mu přivezli na přilepšení... a pak si zase měsíc nevzpomenou, že nějakého poníka mají. V horším případě ho mají doma na zahradě... a že těch případů zanedbávaných až týraných koní je pořád hodně. Vzácně nastává třetí situace, kdy se dítě opravdu chytí, chce na sobě makat... a u koní zůstane.

Nejlepší je přihlásit dítě někam na kroužek, do oddílu... a až když opravdu bude chtít u koní zůstat a něco bude umět tak uvažovat o vlastním koni.

Měla jsem jednoho koně právě od lidí, co si bez rozmyslu pořídili koníka. Přivezli jsme zanedbaného chudáka, aby mu nebyly vidět žebra, tak mu předchozí majitelé koupili deku. Docela dlouho jsme ho dávali dohromady, ale stal se z něj fajn parťák, když se nakrmil po několika návštěvách chiropraktika začal mít radost ze života a začal ukazovat co v něm je 🙂 jednoduchý koník pro děti to opravdu nebyl, byl jen bolavý a dobitý