Od malička se snažím mít nadhled a mám vnitřní vzorec etického chování, ke kterému mě nikdo nevedl. Jen odjakživa "vím", že jsou etické meze v lidském chování a jednání, které se nepřekračují. Takové, s jakými ostatní nemají problém. Čas mi ukazuje, že mé vnitřní vědění je pravdivé a vyplácí se. * Ve snu se mi ukázalo, co se stane a když jsem to pak do detailu viděl v reálu, tak to byl tedy zážitek... A pak to někomu vysvětlujte
Děkuji tomu tam nahoře ,jak rád bych to přál komukoliv .
Nikdy jsem na podobné věci nevěřila, byť se mi léta opakují stejné sny, hlavně jeden spojený s cestováním. Ale pak to jedna návštěva do Itálie všechno změnila... Hned první léto po revoluci jsem odjela s kamarádkou na tři týdny cestovat po Itálii. Jelo se přes noc a brzy nad ránem nás autobus celé rozespalé vysadil na krásné vyhlídce ve Florencii, nahoře nad městem. Bylo to nejsilnější dejá vu, které jsem kdy zažila. Ačkoli jsem do té doby v Itálii nikdy nebyla, ve Florencii jsem to dobře znala. Věděla jsem, kde je který dóm, který kostel, které náměstí. Bylo to, jako bych se po dlouhé době vrátila domů. Byla jsem z toho rozklepaná celý den, stále jsem ve městě nacházela známá místa. Chudák kamarádka si tenkrát myslela, že jsem se asi zbláznila, pořád jsem mluvila o jedné staré paní.
Když jsem se po třech týdnech vrátila domů do Čech, zmínila jsem se o tom otci. Raději v soukromí. Nikdy nezapomenu, jak tatínek vytřeštil oči. Pak začal vyprávět něco, co mi nikdy neřekl, a vše neuvěřitelně zapadalo do mého příběhu. Jeho babička, tedy moje prababička, byla Italka a celý život žila ve Florencii...
Také já zažívám často dežavi. V minulém životě jsem byla v Čechách. A věděla všechno do předu co se mi stane. Jen chyby jsem nedokázala eliminovat. Brala jsem to jako osud.
Tohle není náš první ani poslední život. Žijeme věčně jako je věčný vesmír. Jen se vše donekonečna transformuje.
Na reinkarnaci verim