Byla jiná, pro děti daleko lepší doba. Na tábory jsem jezdil od 1.třídy od r.1983,a rád, je dnes na co v dobrém vzpomínat. Nepamatuji si, že by byla nutnost mít pionýrský stejnokroj a o nějaké propagandě jsem ani nevěděl, a i kdyby, tak mne stejně nezajímala. Dnešní doba nese své, s tím se děti musí smířit a čelí i věcem, které by nemuseli zažívat. Rodiče ztratí práci, to samozřejmě přináší do rodiny stres, dluhy, exekuce a násl.pendlování mezi azyl.domy. Tohle se za našeho dětství opravdu stát nemohlo.
MOc hezky napsané a pravdivé.
No ale takové se válení doma u PC, nebo fetování a kouření a okázalá nuda na sociálních sítích s neodmyslitelným mobilem je taky dobrý, ne?
Za nás jsem byl naštvaný, když venku lilo. Museli jsme blbnout ve sklepích po barácích.
Dneska je totální průšvih výpadek WiFi, to jsou plné čekárny psychiatrů.
PERFEKT NAPSÁNO.
Dětem nevadilo nosit na letních táborech pionýrský úbor, protože ho tam nikdy nenosily. Jezdil jsem na pionýrské tábory hodně od začátku sedumdesátých let , a kromě prvních táborů jsem ho myslím ani na tábory nevozil. Důležitější byl dostatek triček s krátkými a dlouhými rukávy, trenýrek a kraťasů, ponožek, bot a nějaké tepláky do zimy a gumáky a pláštěnku do deště, plavky, peníze atd.
Hlavně na prvních táborech na začátku sedumdesátek tam bylo myslím hodně skautských věcí, protože jak normalizace skauty už podruhé zařízla, část méně profláknutých lidí ze skauta začala pracovat s dětmi na letních pionýrských táborech. Kde se lidi moc nehrnuli, protože práce na nich enbyla placená a naopak si na to vedoucí a praktikanti oddílů často museli ve své práci brát dovolenou.
S kamarádkou jsme objížděly na kole okolní rybníky a sázely se,kolik jich za den navštívíme a v každém se vykoupeme. Lezly jsme do každé louže, počítaly je a pak podle mapy pokračovaly. Za týden jsme sjezdily půlku okresu. Rodiče se o nás nebáli, jen řekli, že jsme střelené. To bylo moje dětství. Syn, o generaci mladší, prožil své dětství na vesnici, když chtěl jít ven, kamarádi mu pomohli uvařit brambory pro prasata, aby mohli vyrazit.
Hezké, opsáno z příručky mladého pionýra říznuté poučením z krizového vývoje. Je to ve stejném duchu, jako když bolševici vyhlašovali pyšně, kolik že postavili silnic, domů atd, s představou, že v jiných státech se nic takového neděje. Ano, byly tábory, prováděl se v nich určitý výcvik, většinu dětí to bavilo. Ono totiž nic jiného nebylo a nějaké další aktivity (Junák či další spolky pro děti, obnovené v roce 1968) bolševici v normalizaci zase zařízli. A svést to na IT je opravdu bezvadné. Ovšem korunu tomu autorka dala v případě závisti. Pochopitelně si děti i v socíku záviděly. Někdo měl něco z tuzexu a byl king. Stačilo málo, velmi málo. K závisti totiž stačilo i to, že někdo měl plastovou tašku s potiskem nějaké západní firmy. Adorace šaškovského panoptika, kterou na táborech děti jenom nevnímali, aby pak jaksi s dospíváním poněkud prozřeli, svědčí o bizarnosti autorčiných představ o nesmírně šťastném životě v mírném koncentráku za ostnatými dráty.
Tento komentář byl smazán uživatelem.
Byla to pro mě jako dítě skvělá doba. Být doma tak to bylo jenom za trest. A tábory ty byly opravdu super. Moc rád na to vzpomínám. A jako dětem nám bylo úplně jedno jestli byl socialismus nebo kapitalismus. My jsme si to dětství v té době uměli pořádně užít. A tu dobu bych nikdy jako dítě nevyměnil.
Moje řeč. Dne je to samé mobily, tablety, PC. Nás nemohli dostat pomalu ani k obědu. Pokud to nebyly tábory trávili děti prázdniny na chatách s rodiči, u babiček a jiných příbuzných. Prostě měli pohyb a proro to také vypadalo i se zdravím. A jak tady již zaznělo byli jsme šťastní a bylo nám úplně jedno zda je socialismus, kapitalismus a nebo komunismus.
Tábory jsem jako dítě zažil, né vždy to ale byla taková idylka, žádné šátky ani košile se tam nenosily, propaganda příliš přítomna nebyla, celkově tábory pro děti patřily k tomu lepšímu, co život v socialismu nabízel. Na druhou stranu tábory pro děti jsou i dnes, nejsou už tak masovou záležitostí, což je spíš dobře.
nemáte tušení,nejste zvyklí na společnost.jste vlastně chudí lidé.
Prožil jsem tu dobu ne úplně v dobrém, ale nemohu na ni zapomenout i přes problémy, které jsem měl. z důvodu, rodiče neměli moc peněz, takže jsem si nemohl nijak vybírat. Ale tábor byl většinou podporován i finančně JZD tak jsem tam mohl a doslova si pobyt v déle 14 dnů užít. Dnes ty děcky lituji protože vše řeší přes telefony a bez nic se nehnou, je pravda, že tenkráte nic takového nebylo, jediným amaterským prostředkem který nám byl v té době byla krystalka, se který jsme se dosti vyřádili. Podstata, ale byla v pohybu, kdy jsem využil všechny časové možnosti, abych si mohl zahrát fotbal nebo hokej i jiné hry, kdy jsem měl ale doma hotovou práci, která mě byla přidělena, dnes jsou hřiště většinou prázdná a děti se moc neangažují, když je rodiče nepřitáhnou k nějakým aktivitám. V podstatě mohu říci, že na tu dobu vzpomínám v dobré světle. Co bylo, ale nejlepší, že lidé se bavili, když jsme v šedesátých letech chodili na vesnické zábavy, tak se všichni bavili dohromady, mladí starší a staří, teď tomu bohužel tak není a současní mladí to poznají poněkud později.
Jo ,tak to bylo...
Jako malý si pamatuji, že nic nebylo. Kdybychom neměli zvířectvo, tak nebylo, co jíst. U moře jsme byli jedenkrát. Ani zmrzlinu jsme si nemohli koupit. Dovolená? Nasmažit řízky, namrazit jídlo, protože restaurace byly drahé a na po... Neskutečně hnusné jídlo ve školní jídelně. Lyžování, půl hodiny ve frontě, pak 300 metrů po muldovatém vydřeném svahu. Tábory? Ty sloužily jako odkladiště děcek, protože rodiče měli hrozně málo dovolené proti dnešku. Oblečení, boty, všechny se dědilo, zašívalo, šilo. Fronty na kola. Fronty na cokoliv.
Dnes si žijeme jako prasata v žitě proti tehdejší době
Pionýrský tábor, kde by se nosil pionýrský kroj, jsem viděla jen ve filmu. A myslím, že ostatní jsou na tom podobně. Je vidět, že článek psala mladá dívka, která je schopná pionýrský kroj nazvat pionýrským úborem.
Tábory především pořádaly státní podniky pro děti svých zaměstnanců. Nezapomenu, 5 let stejný turnus a skoro stejná parta. Bylo to moc fajn.
Také tak, jezdila jsem každý rok na tábor od podniku, kde pracovali rodiče. Stále stejná parta, všichni jsme se znali, pouze nejmladší nováčkové, ale i ti brzy zapadli. Každý rok stejní vedoucí, protože to byli také zaměstnanci podniku. Kuchyně výborná, protože tam vařily také ženy z podniku pod dohledem profesionálního kuchaře. A když řekly, jestli chceme borůvkové knedlíky, tak ať si jdeme borůvky nasbírat. Oddíly vyrazily na borůvky a nasbíraly ji tolik, že druhý den byly ještě ke snídani borůvkové koláče. A pionýrský kroj a šátek jsme nosit nemuseli.