Jednoznačně to nebyla lepší doba. Digitální hodinky sotva pro dospěláky a jen z Tuzexu za bony. Počítače Atari nebo IQ 151 - to bylo pro většinu dětí z říše snů (dnešní MS Word se jmenoval tehdy Čapek). Pionýrské tábory byla neskutečná buzerace, alespoň z mého pohledu. Nechtěli mě vzít na gymnázium, protože jsem nebyl nikde registrovaný. "Tobě nedáme doporučení ke studiu na střední škole, protože nejsi v PO SSM.", to mi sdělili. Děti si záviděly úplně všechno, protože spousta věcí byla nedostatkových. Záviděly se mikrotužky, penály, drobné i větší úspěchy. A to hned od první třídy. Všechno bylo povinné. O řadě věcí nebylo možno se se spolužáky bavit, protože jsi nevěděl, jestli jeho tatínek není velký straník a nebude z toho malér. A to jsme, prosím, byli děti!
Chudáčku. To jste musel ale trpět. Asi jste byt typ pro šikanování. Tak tady po letech fňukáte.
Jo, jo, to je "slovo do pranice" - bylo dětství v letech budování socialismu lepší, než dnešní? Já jsem ročník 61 a tak dobře pamatuji zvláště roky tuhého utahování šroubů po nevydařeném Pražském jaru 68 (to jsem se právě chystal do 2. třídy). Pravda je, že u nás doma se politika nikdy neřešila, žili jsme každodenními starostmi a radostmi, společenské dění rodiče určitě vnímali, ale na nás to nepřenášeli. Zda to bylo lepší než dnes, nebo horší, bych asi neuměl rozhodnout. Napadá mě jiné označení - bylo to jednodušší. Náš dětský život měl naprosto jasná a jednoduchá pravidla - když se plnily příkazy (nás rodiče opravdu nepřemlouvali 🙂) , a zvládaly školní povinnosti, byl doma klid a volnost pro lítání venku s ostatními (samozřejmě dle věku). A když ne, přišla na řadu rákoska, vše se řešilo okamžitě, striktně a bez výjimek, bez podpory nějakých poraden a psychoterapeutů... Na druhém stupni (72-76) prakticky školní uniforma - tzn. džíny (pokud byly bony), bílé tričko, džínová bunda, nebo mikyna, všichni jak přes kopírák. Dnes mají děti na výběr obrovskou škálu oblečení a dost mě šokuje, když přijde třeba deváťák do školy v teplákách, to by za nás nebylo možné. Jinak se dny podobaly jeden druhému, kroužky téměž neexistovaly, akorát sport, nebo nějaké turisticko-pionýrské aktivity. Většinu času jsem trávil buď na hřišti, nebo na ulici s partou vrstevníků. Doma nebyl nikdo, kdo neměl domácí vězení jako trest. Dnes je skoro trest, když musí mládež zvednout zadek ze své polohovací židle a někam jít. Žili jsme asi volně, ale o možnostech dnešních dětí se nám ani nezdálo !!!
Promiňte, ale tvrdit, že tehdy nebyly žádné kroužky je absolutní blbost. Já sám jsem navštěvoval výtvarný kroužek na ZUŠ, byl jsem členem Klubu přátel ZOO a mimo jiné i prováděl i návštěvníky, nebo jsem zdarma navštěvoval purkrabství pražského hradu, kde fungoval velmi dobrý Dům dětí a mládeže. Takové to bylo mé dětství u nás v Praze.
Ale nesmysl. Tady někdo chce nabulíkovat kolektivní štěstí. Jsem ročník 74. Sice jsem s celou třídou šel na MNV skládat pionýrský slib, ale nesložil a ani jsem neměl kroj. Na pionýrské tábory jsem nejezdil. Svobodu a krásu dětství jsem měl s kamarády mimo tyhle komunistické organizace. Více zábavy jsem si užil na klepadle, nežli s pionýry. Ty buzerace na prvního máje, závody míru, oslava VŘSR, děda Mráz , zvedá se mi žaludek. Abych se ulil ze školy tak jsem šel na závod o Partizánský samopal. Paradoxně na rozdíl od vyznamenávaných uvědomělích pionýrů jsem věděl kdo byl Lenin, Stalin, Regan. Nepletl si kapitalismus s komunismem. Paní učitelky mne nutili, abych jim říkal soudružky. Když jsem byl na koberečku u paní komunistky ředitelky Kašparové, a nutila mne ať ji říkám soudružko, tak to vzdala když jsem ji sdělil že si tedy budeme soudružsky tykat. Pokrytectví, lež ,papalášství,buzerace, zneužíváí moci, svobodu a štěstí jsme měli proto, že nás rodiče od toho svinstva nějakým způsoem chráili. Ne že nám ho vytvořili soudruzi a socialistická doba.
Pokud jste ročník 74, tak dědu Mráze jste nemohl zažít, protože tenkrát se už nepropagoval.Já jsem ročník 52 a dědu Mráze jsem na školce zažil (když od rodičů byla besídka k Vánocům, tak dárky nám rozděloval děda Mráz).Od šedesátých let už NIKDE nebyla zmínka o dědovi Mrázovi.
Bydlím na vesnici a naše hřiště byl les, blízká řeka kde se stavěly různé hráze, v zimě kdejaký kopec na lyžování, sáňkování nebo stavění bunkrů ze sněhu na zahradě, kde jsme pak s klukama porovnávali kdo má lepší bunkr.
Pokrytectví, lež ,papalášství,buzerace, zneužívání moci, to všechno jsem zažil v zaměstnáních až v této době.
38 let jsem žil v socialismu a 33 let žiju v kapitalismu a mohu říci, že jako dělník na tři směny jsem se měl tenkrát lépe než jako dělník na tři směny v tomto režimu.
Narodil jsem se v roce 1956. Byli jsme tři kluci. V dětství jsem nikdy nikde nebyl, na malých městech byla tehdy rozkastovana společnost na komunisty a podřadnou dělnickou nekomunstickou lůzu. V roce 1968 svitla naděje a asi na rok jsem byl skautem. Pak zase nic. Článek je odporný a nepravdivý.
Fakt, jo? Vy jste poznal nějaké kastovnictví? Já jsem ročník 60, v ulici jsme byla banda dětí, po škole se hodila taška domu a letělo se ven. Hra na četníky, házená, badminton, lítali jsme venku, v zimě na rybník na brusle. To samé u tety na prázdninách. A jestli si myslíte, že zrovna já byla z komunistické rodiny, tak právě naopak. Ten článek naprosto odpovídá trávení volného času, kamarádství mezi dětma, komunikaci.
Dobře napsáno.Nevím, jak starý je redaktor/ka,kteří to psali a zda mluví z vlastní zku-
šenosti.Já absolvoval sedm táborů(možná i s přívlastkem pionýrský),ale nikdy jsme nemuseli chodit v šátku,natož uniformě.Nikdo, co vím ho ani nevozil sebou.
Možná, že to vyžadoval tábor pořádaný pionýrským domem,ale to byla vyjímka,většina 90%,byla podnikových.
Moje dítě v pionýru ani později v SSM nebylo. Nikdo to nepožadoval. Možná tak padesátá, šedesátá léta.
Je to holá pravda měli jsme opravdu super dětství všechno bylo klidnější měli jsme spousty kamarádů ne jako dnes kdy jen čučí do mobilů a předhání se kdo má značkovější věc kdo říká že se měl za komoušů špatně tak ať to začíná srovnávat s tím bordelem který teď všude je
Dobře že jsou komáři v nenávratnu,nicméně to dětství v té době bylo hezké,závist a ostré lokty nebyly v modě,přátelství či kamaradství mělo váhu .Dnes je všechno jinak,vlastně jsou ti mladí o hodně ochuzení a nevyváží to nějaký mobil či značkové oblečení.......
Asi jsem nejezdila na pionýrský tábor ale na "letní dětský tábor " v Soběnově. Nikdo tam žádný pionýrský šátek nenosil. A nijak moc jsem se tam netěšila..radši jsem byla u babičky na vesnici.
Asi jste nebyla v kolektivu oblíbená...
Milá autorko tohohle blábolu. Kdo vám nakukal tyhle bludy? Jaké ,,lepší dětství za socialismu,,? Odkud berete tu jistotu, že se ,,každý těšil na pionýrský tábor,,. Kdo vám nalhal, že ,,mezi dětmi neexistovala závist,,. Co to tady cpete lidem do hlavy za pitomosti? Ano, zodpovědnost, soudržnost, ctít starší, mít úctu k autoritám, to je rozhodně správné, ideální a tak to má být, jistě. Nesedět neustále s mobilem v ruce, stýkat se s ostatními, mít hobby, sportovat, to každopádně. Ale k tomu mají každého vést rodiče, a zase jenom rodiče, případně samozřejmě babičky, dědečkové. K tomu ale netřeba žádné soudružko-pionýrské tábory, a už vůbec ne ten váš ,,úžasný socialismus,,, milá zoufalá funkcionářko.
Pro děti byla doba opravdu lepší. Kole roku 80 a dál už to žádné soudružsko pionýrské tábory nebyly. Alespoň u nás v podniku. A tábory byly exkluzivní a za pár korun. Letní u moře v Jugoslávii, zimní v Tatráchm ubytování v Grand hotelu, kdo na to dnes má? Čtu tady občas, že mají rodiče problém ufinancovat i školu v přírodě.
Letní tábory, ať pionýrské nebo ne, jsem nesnášela. Byla jsem jen jednou, asi v roce 1960, tedy v osmi letech, tedy odpor marný 🙂 a pak nikdy více. Nic zlého se mi tam nedělo, jen ta organizovanost všeho.... no není to nic pro mě. Ovšem venku jsme se vyblbli.....