Hm, tak mně kdyby řekla, že mi tam nepatří ani lžička, buď bych tam přestala úplně jezdit anebo bych tam ani tu lžičku od kafe po sobě neumyla. A všeobecně, nehnula prstem, ať mě tedy "paní movitá" obsluhuje. A druhá věc je ta úžasná "koučka". Tohle jsou přesně mé zkušenosti s psychology (tedy těmi na pojišťovnu, těmhle soukromým nulám jsem nikdy nebyla ochotná dát ani korunu). Polovina její "odpovědi" je zopakování pisatelčina dotazu a následuje: nevím, to musíte vědět nejlépe Vy sama. Přesně takhle se chovali ti mí slavní psychologové. Vyslechli, a když jsem chtěla radu, následovalo: "a co si vy sama myslíte, že by bylo správné" nebo "v tom vám nikdo neporadí, to musíte nejlépe posoudit vy sama." A další skvělá hláška: "musíte se mít ráda". Ale je pravda, jednoho dobrého psychologa jsem potkala. Bohužel nakonec terapii sám ukončil s tím, že mi nedokáže pomoct. Já tipuju, že kvalitní psycholog je tak jeden ze sta. A u koučů-lehkoživek tak jeden z tisíce. Takže tohle jsem naprosto zavrhla. Vypovídat se můžu kamarádce, bez objednání, čekání v čekárně a zadarmo.
Jenže terapeut není od toho aby rozhodoval za vás (šalamounsky řečeno poradil). Terapeut vám pomůže se zorientovat v situaci, pomůže vám probrat různé varianty a jejich eventuální důsledky ale tíha rozhodnutí je vždy jen a jen na Vás. Protože dospělý člověk si řídí svůj život sám,to jen za děti rozhodují rodiče.
Co vlastně terapeutka v článku radí? Mnoho vět o ničem.
Zažila jsem podobnou situaci. Manželův otec vlastnil chalupu, na které se rodina scházela. U ní je velká zahrada, na které se všichni plahočili. Jednou mi manžel řekl, že tam musím pracovat, abych si svůj pobyt na chalupě zasloužila. To mu v životě nezapomenu. Když jsem se bavila se svou mámou, která už cítila, že na tom není zdravotně dobře, jak převede náš rodinný domek, byla i varianta, že na mě a mého muže. Řekla jsem ji tehdy - a když se rozvedeme, budu mu vyplácet polovinu našeho domu? To, že na manžela je napsaná nějaká rekreační chalupa mi přijde úplně marginální.
Nejsem odborník, ale tak nějak na mne z textu dýchá, že paní má nedostatek respektu od manžela a na té chalupě to prostě už jen "vyteklo". Kdybych to otočila: cítila-li by dost úcty od svého muže, jak moc by jí vadilo, že je chata na něj? A chápu to. Pak bych si vyloženě psala všechny možnosti, co s tím můžu dělat. A z nich volila tu, ve které bych se cítila nejlíp a je realizovatelná.Určitě je fajn mít rozumnou kámošku, 2, 3..A přemýšlet o tom. Nedělala bych ze sebe rohožku, ale byla i sama sobě nejlepší kamarádkou- mj. bych občas říkala rodině ne, nevyhovím ti. A určitě si odpustit, ne se ještě mrskat.Ocenit se znovu, co dokázala-není to málo.
Po prohlášení že mi tam nepatří ani lžička od kafe by mě tam už nikdy nikdo neviděl.A bylo by mi jedno jestli chalupa spadla nebo je napsaná na Petra nebo Pavla,pro mě by chalupa už neexistovala. Majetek vždycky
dělá v rodině paseku. Jiná věc je se ,,obětovala pro rodinu,, snažila se zachovat zdání dokonalé rodiny a manžel ji podrazil když poslechl maminku jako malej kluk. Paní má dvě možnosti a) odpustit b) opustit manžela jestli nedokáže odpustit zradu. Lépe se odpouští po omluvě ale toho asi manžel nebude schopen když dal maminku na první místo.
Myslím si, že paní je tak trochu rozmazlená. Když ta chalupa je manžela, proč by psal půlku na ní. Co kdyby se rozvedli? Před svatbou nic moc neměla. Paní tu chalupu užívá, tak tam musí také něco odpracovat.
Já jsem vdaná 46 roků a manžel koupil malý domek ještě před svatbou. Opravili jsme ho, zvelebili, přistavěli a stále je psaný na manžela, na tom domě jsem se také moc napracovala a nestěžuju si, že není na mě napsaný /užívám ho stejně jako manžel/. Kdyby manžel zemřel jako první, půlka by zůstala mně a půlka dětem. Předloni mi zemřela maminka a zůstala po ní garáž a byt. A vše jsem si nechala napsat na sebe. Člověk musí myslet i na zadní kolečka. Nechápu, na co si paní stěžuje. Prostě ty starosti mají všechny rodiny a o moc větší problémy. Přeju krásný večer.
Ano, ale kdyby se váš manžel začal stavět na zadní, můžete si sbalit a odstěhovat se. To je jistota. To paní nemůže. Naopak se může stát, že si manžel najde nějakou jinou a ji vykopne z domu. Že se tam za ta léta nadřela? Koho to bude zajímat?
To je jednoduché. Pokud nemám náladu na chalupu nejedu. Pokud už tam přijedu, pak pouze jako host, který tam nic nedělá a manžel s tchýní mě obskakují.
Na co vymýšlet kraviny s terapeutem.
No nevím, kdyby tu chalupu zdědil její manžel až po smrti své matky, tak by paní z chalupy taky nic nedostala. O co jí jde? Když umře první její manžel, tak půlku chalupy dostane ona a druhou půlku děti. A když umře první ona, tak žádnou chalupu už potřebovat nebude.
Chápu, že pro paní Alenu je ta situace bolestná.
Ale bez bolesti, tedy bez emocí, ta situace vypadá takto: (1) tchýně je mrtvá; (2) synům je to celé jaksi jedno; (3) manžel jí opakovaně nebyl oporou.
Racionálním řešením je rozvod.
Ten bude také bolestný, ovšem tady platí, že i bolest - jakkoli silná - je jen pocit. A každý pocit se vyčerpá, nebude trvat. Netrvá přece ani zamilovanost.
Bolest rozchodu paní Alena zvládne: bude mít perspektivu, že se odpoutá. Vytvoří si prostor pro nové a pěkné pocity - vždyť to, čemu musela čelit, nebylo její selhání.
Milá paní,proč to děláte?
Někdo Vás nutí se zbraní v ruce?
Tak tam nejezděte,užívejte si života,myslete víc na sebe,ať se táhnou ostatní...
Jak jste je vychovala,máte takové všechny,včetně dětí...full servis, služka zadarmo,která nemá svůj názor.
Vždycky je čas na změny! Bude zemětřesení, potom úleva!
Mne nejvíc zaskočilo prohlášení synů "buď ráda, že Tě nebije". Co to mají, proboha, za mentalitu?