Chapu to. Vidět blízkého trpět neskutečně bolí. U člověka, který toho druhého miluje, to vede k tomu, že by všechnu bolest světa vzal přece na sebe. Člověka, který myslí na sebe, to obtěžuje. A František? Možná je vyplaseny z vlastní bezmoci. Ale jednu věc vím. I jako zdravá poznám, s kým chci a s kým nechci umírat. A pokud s někým nechci umírat, nemiluje mě, nebo já jeho. A je lepší tam nebýt. Protože tyhle vztahy zabíjejí... presne tou bulkou v prsu.

chlapi nejsou dobří na utírání zadku, ale bývají spíše prakticky zaměřeni. Tak co se sebrat, navštívit (osobně nebo online) nějaký ten sociální úřad, vymoct ženě příspěvek na péči, za něj si objednat pečovatelskou službu, která zase pomůže a odlehčí dceři? Zajistit třeba dovoz obědů. Naučit se dát věci do pračky a vysát byt ...

Panu Františkovi bych doporučila, aby se postavil před zrcadlo. Jednu si vrazil zleva. Druhou zprava. A pak se šel postarat o svou ženu.

No, psycholožka k Vám pěkně promluvila, pochválila Vás, poradila Vám.

To já bych tak vstřícná nebyla. Řekla bych Vám, že jste obyčejný zbabělec, lenoch, opečovávaný sobec, který se prostě neumí překonat!

A jako ona, rovněž Vám poradím. Udělejte to, co Vaše žena! Zatněte zuby, překonejte odpor a starejte se! Myslíte si, že jste jí nebyl odporný, když o Vás pečovala? Byl! Překonala se! Udělejte totéž! Ono to jde, jenom chtít.

P.S. Mám vlastní zkušenost, pečovala jsem o onkologicky nemocného člověka.

Nejlepší ze všeho je nedělat nic a litovat se, že jsem slaboch. Chudák ženská, tohle vyfasovat.

Možná by se měl přestat litovat a místo toho pohnout zadkem a něco dělat.

Existuje domácí péče, kterou může své manželce zaplatit.