Je naprosto v pořádku, že si minulé životy nepamatujeme. Protože kdyby jsme si je pamatovali, nemělo by smysl se stále dokola rodit do životů nových - to by jsme tu zrovna mohli žít třeba i 500 let v kuse. Pokud je pravdou, že se máme v těch životech něco učit, pak je logické, že nám jsou dávány nové možnosti tzv. s čistým štítem a nikoli se zátěží toho, co jsme již prožili a případně zpackali. Tyto zážitky by nám totiž nedovolovaly se posouvat dál. Byly by pro nás jako koule na noze. Schválně si promítněte tento svůj život - z některých zážitků se prostě neumíte dostat i po několika letech. A teď si představte, že by jste si pamatovali vše, co jste ve kterém životě prožili - jak by asi tak vypadal Váš nynější život ? =C)

Otázka je, jak se přesouvá duše do nového jedince? V první řadě musíte zemřít a pak se nějakým způsobem dostat do nového těla. Známý český hermetik Jan Kefer ve své knize "Syntetická magie" popisuje víru Indů, jak to převtělování fyzicky probíhá:

"Unavená, zašpiněná a porušená duše jde hrbolatou, prašnou cestou vstříc svému osudu, k rozplynutí do nicoty, do nirvány, což je lákavý cíl, znamená to konec všech pozemských strastí a utrpení, nikdy víc život. Ale pozor, na okrajích té hrbolaté prašné cesty jsou malé útulné jeskyňky, které lákají unavenou duši k návštěvě a odpočinku. Jenže ve skutečnosti to jsou právě kopulující dvojice a když duše vejde, je opět chycená do právě počatého dítěte a tím do nešťastného koloběhu života.