Celkem typický příklad. Matky mohou svým dcerám ublížit (asi nevědomky) úplně nejvíc ze všech lidí. Nejspíš si to v tu chvíli vůbec neuvědomují, to je ovšem neomlouvá. Časem může přijít pochopení, odpuštění .... nevím. Možná až poté, co
vztah definitivně skončí. Hořkost zůstane.
Je těžké to hodnotit objektivně, protože je to popsané jen z jedné strany, Možná kdyby to popisovala matka, bylo by to jiné. Určitě byla chyba mluvit negativně o otci, a předávat svou hořkost a ukřivděnost dceři. Myslím,že toto se stává poměrně často. Na druhou stranu, rodiče se rozvedli, když bylo pisatelce 14, a když jí bylo 17 našla si matka nového partnera. To neměla pisatelka do 14 žádné kamarádky? A nepochopila jsem, jestli pak nikam nechodila, protože ji matka nechtěla pouštět,nebo proč? Přece i v rámci školy musely probíhat různé aktivity. Dále nevím, co konkrétně si mám představit pod pojmem "vyhodila z domu" Znamená to,že si matka jen přála aby bydlela zvlášť (což je v jednadvaceti celkem normální),nebo se od ní úplně odstřihla a nechtěla ji vůbec podporovat. Podle mě jí pouze dávala menší částku peněz, než by si pisatelka představovala,pochybuji, že ji nedávala nic. Mimochodem, nevíme jaké vztahy tam mezi novým partnerem matky a její dcerou vládly před tím, než chtěla aby se dcera odstěhovala. Vždyť to byly 4 roky jestli dobře počítám. A další věc, kde je otec pisatelky? I když dobré vztahy neměly,povinnost podporovat dceru měl ze zákona i on.
Vy jste to nečetla? Otec zemřel, ona jí vůbec nepodporovala, jasně to tam píše. Víte kolik rodičů se na děti vyprdne na vysoké škole? Ale pak když stáří zaklepe, tak najednou by se děti měly přetrhnout..
Každé dítě nemá na růžích ustláno a to z různých důvodů. Nikdo vám přeci v životě nezaručí, že prožijete dokonale šťastné dětství , mládí, manželství , mateřství , rodičovství, stáří a vůbec všechny životní role . Takovou záruku vám nemohou dat ani rodiče, ani manžel, ani další lidé, které vaším životem projdou. Být rodičem je obzvláště těžká životní disciplína, kterou v žádné škole neučí. Nezbývá vám, než se ze všeho zlého i dobrého poučit a snažit se být lepším rodičem vaším dětem. Není nutné cokoliv matce vyčítat, dala vám to nejcennější co mohla a to je váš život.
O život se rodičů neprosime a nechápu proč bych jim měla být vděčna.Bylo to jejich rozhodnutí.Matka se zachovala strašně,že si našla partnera bylo v pořádku,ale nemusela přece odstrčit dceru.
Ví, že ,,TO" svým dětem nikdy neudělá. Rodičem se nikdo nerodí. Učíme se jím být celý život. Každý z nás kdo rodiči jsme , jsme úplně jiný rodič, než kdokoliv druhý. Není šablona/ a to je moc dobře/ , na správného rodiče. Dítě tu kritizuje matku za její rodičovství. Říká, že kvůli ní navštěvuje terapeuta, že kvůli ní...atd., že ji má sice ráda , ale.....Ale za svůj život který vede viní matku. Nojo.
Svému dítěti udělá jiné TO. Souhlasím, že chvály na mámu bylo o dost méně než všech negativních vět za "ale". Bylo by zajímavé znát pohled z druhé strany, aby bylo jasnější, jestli to slečna příliš nehrotí. Příklad za všechny: Mám sestru, obě jsme dávno dospělé, máme děti. Vychovala nás jedna máma - tatáž žena, ale sestra, navzdory tomu, že je jí přes čtyřicet, stále chodí s nějakými ublíženými zážitky. Mámu, která je dnes nemocná a má sama se sebou co dělat, různě odstavuje, ignoruje, manipuluje, upírá jí vnouče a vysvětluje to údajnými křivdami z období od 11 do 18 let. Já vyrůstala ve stejné rodině. Jako prvorozená jsem měla nejvíc povinností a zodpovědnosti. Přesto mám daleko do uvažování své sestry. Zasekla se v roli ublíženého dítěte. Říkám jí, ať si mámu hýčká a užívá, dokud tady je.
Jako matka jsem byla v podobné situaci když děti dospívaly. Našla jsem si partnera 1800 km daleko. Měli jsme vztah na dálku 6 let, viděli jsme se každé 3 měs. pár dnů, kontaktovali se denně x krát, večer seděli na Skypu ale nepopírám bylo to hodně těžké. Vdala jsem se a začala žít svůj život když se děti osamostatnily. Nikdy bych nedala chlapovi přednost před dětmi a nebyla s ním pokud by to po mně požadoval.
Studenti VŠ už nejsou děti.
Lidi dělají chyby. Ta matka udělala mnoho chyb. Ale určitě nechtěla dceři ublížit. Jsou to ovšem hrozné omyly a je mi líto té dívky a všech těch, co to musely zažít. Musela jsem taky vychovávat dcery sama. Právě od puberty. Tak vím, že to není lehké. Ovšem připoutávat si děti k sobe takovým způsobem by mě nikdy nenapadlo.Deti musí mít své vrstevníky a svůj život. A neměly by znát detaily ze vztahu své maminky.
Matka si nikdy nemá vybrat chlapa, který jí dává na výběr mezi jím a její vlastní dcerou.
Já jsem rozhodně na straně své jmenovkyně.
Jasně, každý rodič udělá chyby a často se dají pochopit či alespoň prominout. Z příběhu to, že matka se to odchodu manžela upnula na dceru, a tak trochu si ji uzurpovala pro sebe. Nikoho jiného neměla, tak ok, nebylo to ideální, ale člověk je shovívavý.
Ale vyhodit dceru z domu, protože si našla chlapa, kterému nevoněla? To si nejsem jistá, jestli bych s takovou krkavčí matkou udržovala vůbec nějaký kontakt.
Otázka je, co je myšleno tím ,,vyhodila". Když člověk dospěje, je normální, aby hospodařil na svém a nežil v mama hotelu. X mladých žije ve sdílených bytech na malém prostoru a ve skromných podmínkách. No a ta její zkušenost s těstovinami na různé způsoby - no jéžiš, to jsme s kamarádkou zažívaly na privátě taky. Rodiče byli 400 km daleko, my si ale vážily svobody, studovaly a určitě jsme si nestěžovaly, že nemáme co jíst a taky určitě nechodíme po terapeutech. Co by měly říkat poválečné ročníky? Ty jsou asi jediné, které si nestěžují na nespravedlnosti života.
nejlepší kamarádku v základní škole jsem si našla ve druhé třídě, kamarádi průběžně přicházeli a odcházeli, rodiče se také rozvedli když mi bylo 14 let, matka samozřejmě nenechala na otci niť suchou, ale chodila jsem na střední tak jsem si to užívala tam, přibližně v 21 jsem se osamostatnila v pohodě, matka samozřejmě nezůstala sama a když mi bylo 19 narodila se matce moje úžasná sestra, užívala jsem si jí jako vlastní dítě, co se týče dámy, která napsala své matce uražený dopis lze říci jediné, jak si kdo ustele tak si i lehne, paní je zřejmě chudák od přírody a místo, aby se s věcmi srovnala, tak si v nich libuje, matka si zařídila vlastní život na který má právo a dceři oprávněně ukázala to její místo, v jednadvaceti je už natolik zralá že může jít svou cestou, ale očividně paní není zrala ani dnes
Ok, pokud matka dceři dávala rodinné přídavky, nepobírala na ni daňovou úlevu, a platila ji výźivné, tak OK. Pokud studovala, tak je nezaopatřené dítě až do 26ti. Takže mié dámy, byla bych opatrná s témi soudy, co se dcery týče. 🙂 Na vlastní život právo má, ale taky má pořád néjaké povinnosti.
Tak měla jít hned při rozvodu za otcem a mohla psát otci. 😕 protože ten je samozřejmě z obliga. Chudák ženská. Otec si zřejmě založil novou rodinu, na povinnosti vůči dceři se vykašlal, zpřetrhal s ní vazby, prostě zmizel, a od matky se čekalo obětování a celibát?
Taky jsem z těch, co si matka vybrala muže přede mnou. Doma jsem dělala chlapa, když chlap nebyl doma. Když přišel, tak mě vyhodili za dveře, že si chtějí povídat. A když nepřišel a mamka brečela, tak jsem byla dobrá.
Furt to řešila a jednou mi řekla, že byla i v manželské poradně a tam jí řekli - považte - aby se věnovala dceři! Dodnes si pamatuju na ten opovržlivý tón. Taková opovážlivost, když ona chtěla chlapa, ne dceru, kterou si stejně pořídila kvůli tomu chlapovi, aby ho udržela doma.
Ale všechno zlé je k něčemu dobré. Osamostatnila jsem se a vůči rodičům necítím žádné, absolutně žádné závazky. Jen prostě od téhle doby nenávidím Vánoce a nikdy se to nezměnilo.
A terapie? To je jen tahání peněz z lidí. Na tu ať se vykašle. No a moje starší už má 21 let a taky mi furt něco vyčítá. Prostě jako rodič neuděláte nic dobře, to je fakt. Tak je lepší děti vůbec nemít a za ty prachy, co ušetříte, jezdit na parádní dovolené.
No, manuál při porodu nedávají. Myslím si, že každý se snaží své děti vychovar dobře. I když se může někomu nelibit třebas má výchova. Mně se zase nelíbí výchova někoho jiného. Tak to prostě je.
je to takový příběh ze života, i když je 100% vymyšlený. ale to nevadí. nejsme tu na dovolené, přátelé. všechno, co se nám děje nás má něco naučit a čím víc ten proces bolí, tím více to potřebujeme. a utápět se v sebelítosti a obviňování okolí ( v tomhle případě matky- evidentně samoživitelky, která zřejmě dělala co mohla, ale všechno špatně 🤦♀️) k uzdravení nevede. to mi věřte. a vím to proto tak dobře, že mám přesně tohle za sebou. 50 let jsem svojí mámě vyčítala kde co, ale až když jsem se smířila s tím, že je to moje maminka a jinou nikdy mít nebudu, odpustila jsem sobě i jí a teprve pak se mi opravdu ulevilo. vřele doporučuji všem. nejen ženám.
Neco se odpustit da,ale dat prednost chlapovi pred ditetem tak to nikdy.