Vy, kteří se teď bijete v prsa jak byste se postarali-houbeles, když pak mate třeba otce, který se o sebe postarat nemůže , kálí pod sebe, utíká z bytu, musíte ho krmit a být s nim 24/7, tak byste si to rychle rozmysleli.Je to zápřah na všechny kolem , cítíte vycerpanost, jste ve stresu-a to jde týdny, mesice.K čemu je tohle jako dobrý ? Pak bohužel ústav a návštěvy v něm jsou velkou pomocí pro všechny ..
To, co popisujete, mám za sebou. 4 roky. Těžká demence, pleny, ke konci ležák. Byla to má milovaná tchyně a udělala bych to znovu.
Bohužel, po osmi letech péče o dementní maminku, která mě přivedla na pokraji sil, říkám, že má pravdu. Pečovat do doby, dokdy to pečovatele neničí, ale co nejdřív najít domov. Své dceři bych to, co jsem zažívala já, nikdy neudělala. Je to skutečně její život a já ji neporodila proto, abych jí ho ničila.
Péče o jakéhokoliv nemohoucího je náročná otci bylo pětačtyřicet když umíral na rakovinu ke konci už imobilní nemohl spát v leže ,bolesti etc. ano napíšu to na rovinu jeho odchod byl úlevou pro celou rodinu ale neudělal bych to znovu jinak než domací péčí.Když mu začaly krvácet metastázy na zádech musel do nemocnice ...přístup sester otřes tak jsme ho po ošetření vzaly domů.
Nikdy bych se nechtěla pověsit na krk svým dětem a nutit je, aby mi obětovaly svůj vlastní život. To dokáže jen egoistická bába.
A co by vám zbylo až budete nemohoucí ? Ano existují jistě zařízení tomu určená ale za A je jich nedostatek a za B péče v těch státních je strašlivá o LDN už vůbec nemluvě.
No, tak nadpis je hrozný a zavádí k odsouzení ale po přečtení článku a zamyšlením se nad ním, usuzuji že Bára má vlastně pravdu. Ona matku neodstřihla a neodmítá ji pomoc jako takovou ale má podnikání a náročné pracovní nasazení a také vysoké ambice za kterými jde. A proto matce nabízí typ pomoci, kterou ji při tomto tempu a vytížení zvládne poskytnout. Tohle by měla matka měla chápat a být ráda že se dcera zvládla prosadit a že se jí daří, neboť proto ty děti přece přivádíme na svět. Aby byly byly samostatné a soběstačné a uměli se v životě prosadit a postarat se o sebe. Jenže vše má svou cenu a pokud chce Bára něčeho dosáhnout a docílit, tak musí vyvinout velké úsilí, dnes je doba tvrdá a plná konkurence a tak se Bára musí snažit o to více. A tak není možné aby byla vždy mamce k ruce a věnovala se jí tak jak by mohla když by měla jen 8 hodinovou směnu. A že si ji nechce nastěhovat domů? To je také pochopitelné, všichni víme jak většinou dopadá společné mezigenerační bydlení. Soukromí a klid pryč a přišli by pak akorát stresy a neshody, na jedné lodi nemohou být dva kapitáni. Úspěch je třeba vždy něčím vykoupit, Bára zcela jistě mamku občas navštíví a třeba ji udělá nákup apod. Ale mamka po ní nemůže chtít aby vše hodila za hlavu, jen proto aby ji mohla být neustále za zadkem. Teď je Bára ve věku kdy má dost síly na to aby něco v životě dokázala a docílila, za deset let už může být situace úplně jiná. Takže není proč Báru odsuzovat protože i když zaplatí pro mamku pečovatelku nebo nějakou výpomoc, tak je to také pomoc.
Hlavně aby si Bara nasetrila dost penez, az to s ní v 50 svikne, z toho jejiho nadprumerneho pracovniho vytizeni. Ty svy tezce vydelany prachy pak vycení za pecovatelku nebo duchoďák.
Nemyslím si, že je dcera sobec. Proč ? Ráda ji přispěje na zajištění potřeb. V dnešní době je tolik pečovatelských služeb, které se postarají a dokonce i lépe než členové rodiny. Proč se nutit do něčeho co dělat nechci. Nakonec by byla slečna na maminku zlá a naštvaná a vše by bylo jen protože musím, protože se to má. Někdo to má prostě jinak .
Ano to je. Ale víte jaká je na ně čekací doba? Dlouhá. V ČR je málo těchto míst. A co do té doby? Maminka bude na ulici, když pipinka jí domů nechce?
No pro všechny komentující, nic není černobílé a tento problém má několik rovin. Tohle je můj názor. 1) To že se staráme o své děti byla volba moje a moji ženy a všech ostatních rodičů. A nemůžeme si vynucovat, aby se o nás staraly, upřímně by mi to ani moje hrdost nedovolila 2) Co je ta hranice, kdy se o své rodiče dostatečně postarám? To že si je vezmu k sobě, vše tomu podřídim a tím pádem omezím zbytek života a rodiny, ke které mám taky odpovědnost? Nebo jim zajistit, odbornou pomoc v k tomu vybaveném zařízení? 3) Další je pohled je, jak se o mě rodiče staraly a jaký máme vztah. Opravdu mám i morální povinnost k rodiči, který se třeba o rodinu nestaral? Například pil, byl zavysli na hazardu, nebo prostě jen byl líný, přišel sedl doma na gauč a koukal na TV a vše mu bylo šumak atd atd atd
Ani podle zákona nemáte povinnost starat se o rodiče, který se nestaral o vás.
Těžko soudit. Každý člověk je jiný. Záleží na tom, jaký spolu měli vztah. U nás v rodině bylo vždy silné pouto mezi všemi, takže pro mne bylo přirozené se o všechny postarat. Někdy to bylo těžké. Sama se zdravotními problémy ( babička ležák 10 let, manžel onkol. onemocnění, tatínek srdce + onkol. onemocnění, maminka srdce a další těžké zdrav. problémy). Jsem šťastná že jsem to dokázala, že jsem všem svým blízkým umožnila být až do konce doma a mohla jsem jim svou péčí a láskou zajistit pohodlí domova. Ne každý na to má odvahu a sílu - není to jednoduché, proto nikoho neodsuzuji, pokud si na to netroufne a raději zajistí kvalitní péči v nějakém zařízení.
A není třeba takhle sobecky..... samozřejmě zajistit odpovídající péči jiným způsobem je v pořádku. Náročné to samozřejmě je 🙂 Starala jsem se o babičku, se kterou to bylo těžké 😄 a navíc jsem pečovatelka 🙂
Mám kamarádku co se x let starala o babičku,nákupy,lékaře,zahrada,jezdila k ní každých 14dní.Výhoda teda bylo,že nemá taky děti,užívá si život.Ale byla schopná jeden,dva dny za 14dní obětovat.No a pak přišlo dědictví a vlastní dcera, která nebyla schopna se podívat na vlastní mámu i na Vánoce x let u ní nebyla,se velice divila,že barák se přepsal na vnučku.
To je ta lepší varianta . A mělo by to tak být .
Bohužel se to někdy stane úplně naopak .
Samozřejmě, že má dcera pravdu. Pokud nemá matka finance (měla by mít), tak ji má dcera přispívat, zas není možné nechat rodiče živořit. Mít je u sebe doma ale povinnost není.
představte si , že by to ani nebyla povinnost státu , starat se o staré lidi , prostě by nebyly žádné DD a podobná zařízení , to by ti staří lidé chcípali na ulici?
Já měla 3 děti starala a pomáhala jsem jim dnes jsem pro ně jen starý dement.
Krásný den přeji paní Maruško. U mě je situace obdobná, také 3 děti - 2 dcery a syn. Syn je výjimka, bydlím u něj, nakupuje mi co potřebuji, uvaří, postará se mi o léky, vozí mě k lékařům. Dcery jsem vydědila, nemovitost, kterou vlastním dostane syn. Přeji klidné odpoledne.
S úctou Jana