Děti jsou má dobrovolná volba a já si je vybral abych jim dal to nejlepší. Ne aby se o mě staraly nebo mi otročily. Pokud si někdo zhuntuje zdraví svou leností a je odkázaný na druhé, tak at si sám sní co si navařil a nepřehazuje svoje problémy na své děti. Tahle doba prostě nepřeje plýtvání a plýtvat mladé životy a jejich omezené zdroje tím, že se o mě budou starat je sobeckost nejhrubšího zrna. Moderní rodiče to už chápou, ale současná generace důchodců, která vše dostala za vlaječku za oknem a má pocit, že vše se točí jen kolem nich tohle nikdy nepochopí.
No tak to je poněkud svérázný názor. Jak se huntuje život leností??? Nikdy jsem líná nebyla. Spíše naopak. Pomáhala jsem kde se dalo, a zdravotní problém mám také. Asi jako většina lidí před sedmdesátkou. Nevíte co plácáte. Že bych dostala něco za vlaječku za oknem??,tak to už je nehoráznost. A vůbec si nemyslím, že se vše točí kolem mě. Ale v jedné věci souhlasím. Nechtěla bych své děti omezovat a zatěžovat .I když já sama jsem se o rodiče postarala, od nich to neočekávám. A vy pane, jste nabubřelost sama. Jenom aby vás to někdy nedohnalo. Pak si možná na ten svůj výplod vzpomenete a zastydíte se.
Milá dcero s posledním zbytkem své lásky a krvácejicim srdcem Ti přeji splnění Tvých tužeb a snů. Děkuji Ti za chvíle Tvého dětství které jsem s Tebou mohla prožít. Okamžikem přečtení Tvého dopisu pro mě tato část života skončila a tak Ti to jako posledním aktem mateřské lásky usnadním. Ok. Jdi kam chceš. Na mě jako mámu zapomeň. A užívej si svého života. Kdybych měla chcípnout pod mostem Tebe už nechci znát, vidět ani potkat. Tvoje volba Tvé svědomí. Nechci Tě více ve svém životě ani na pohřbu. Nejsi od této chvíle pro mě nic jiného než cizí bezcitný člověk. To by byla má odpověď na takový dopis.
Vy jste si pořizoval děti proto, aby kolem vás měl kdo skákat až zestárnete? A dcera, která nechce obětovat vlastní život je mrcha, přesto, že je ochotná vám zajistit bydlení, péči a přispívat vám?
Jsem ráda, že nejsem vaše dcera.
Nevím, jak je to správně. Také nevím, jestli bych dokázala od svých potomků chtít, aby se o mne starali, až nebudu moci sama. Pořád doufám, že mne klepne pepka ještě v době, kdy budu soběstačná. Pokud je Bára ochotná platit na vhodný důchoďák, nevím, v čem je problém. Jestli by se o mne měla starat neochotná a protivná dcera, nebo neosobní personál, to by asi vyšlo nastejno.
Mám to úplně stejně. Pokud bych cítila jak to dělá nerada, ani bych o to nestála. Na druhou stranu, opravdu mají mládata svůj život. Jiný mít nebudou, tak to i chápu. Radši ať to s námi práskne a nebudeme to potřebovat. Vím o čem mluvím. Taky jsem se starala. Zatím, co ostatní si jezdili na dovču, já se neurvala ani na víkend. Ale nedělala jsem to z musu. Prostě jsem to tak cítila. A to se nedá nikomu nařídit.
Rodiče si dneska myslej že nadělaj milionový dluhy a děti se o ně pak budou starat. Taky řešim co s tim, chtěl bych nějak mámu totálně odstranit z rodiny abych s ní oficiálně nebyl nijak spojenej, ségry to viděj víceméně stejně. Generace dnešních lidí ve středním věku se chová totálně sobecky a nezodpovědně a čeká že děti za ně všechno zaplatěj a zaříděj....n*sr*t. Neustále někde čtu jak je to naopak a rodiče musej živit svoje 30letý děti....může mi někdo ukázat reálný příklady? Nikoho takovýho neznam, všichni vydělávaj víc než jejich rodiče a chovaj se zodpovědně, kupujou to na co fakt maj a nežijou na dluh na rozdíl od předchozích generací.
Moji rodiče nikdy žádný dluh neměli. O tom to vůbec není, jste jinde. Byli oni, a už i my jsme zabezpečeni, že si v případě potřeby budeme moci za pečovatelák připlácet sami. A i kdyby to nestačilo, vždycky můžeme prodat svůj dům, protože už ho nepotřebujeme a peníze si užít - třeba si platit pečovatelku doma. Jako nemají děti povinnost nám pomáhat, my zase nemáme povinnost jim po sobě zanechat majetek, aby měly co dědit. Ano, každý sám za sebe - to je spravedlivé.
Co budu se svou stárnoucí maminkou jednou dělat, vůbec netuším. Zatím je soběstačná, jen osamělá. Jezdím za ní na celé víkendy a snažím se pomoci kolem domu a být s ní. Poslouchám, jak je strašně unavená, pořád sama a vůbec jen negativa o světě. Když navrhnu, že může chodit např. do klubu důchodců (ano, tak dobře na tom stále je), tak na to nemá čas. Ale jednou na tom tak dobře nebude. A já už teď po těch víkendech jezdím k sobě psychicky vyčerpaná - sama jsem nemocná. Přes týden - v práci - se dám dohromady a jedu zas. Představa péče 24/7 mě děsí. Nemám pocit, že bych se nechtěla postarat. Ale naplno příznám - neumím si představit, že to zvládnu. Jednou z možností budoucnosti je i ten dům s pečovatelskou službou. Jen mám vždycky pocit, z popisu vás ostatních, že jde o místo, kam za maminkou v podstatě nesmím. Dům, který ona sama nebo s mým doprovodem nemůže opustit ani na procházku, natož abychom si udělaly víkend třeba u mě doma. To opravdu funguje tak, že když dám maminku do podobného zařízení, že s ní ztratím veškerý kontakt?
Není důvod ztrácet kontakt. V DPS není ve vězení. Je svéprávný člověk, který může cokoliv, kdykoliv ( tedy v mezích zákona, tak jako každý člověk). V DPS funguje něco jako režim domácí péče. Tzn. - je to její život a kam jde, kdo za ní jde je jen její věc. Jen je třeba to nahlásit, aby maminku nehledali. Doma se taky nikoho neptá, jestli může to nebo ono. Je to dům s pečovatelskou službou. Smyslem je, aby tam lidé žili jako doma, ale měli přitom možnost " nakoupit si " pečovatelskou službu na míru dle svých potřeb. A mít ji hned " po ruce". Navíc je v většinou v DPS i pedikúra, kadeřnictví...nebo tam dochází. Různé kroužky, cvičení, přednášky ale i výlety ( může se zúčastnit ale nemusí, její věc.) Nebojte se toho. Po vlastní zkušenosti s péčí o ležící rodiče 24/7 chci pro sebe (i s manželem pokud budeme oba potřebovat pomoc) umístění v DPS.
Chápu to správně, že se matka chce přestěhovat ke své dceři a že předpokládá, že se dcera o ni bude 24/7 starat.
A dcera naopak vidí svůj život v cestování a práci po světě. Dcera nemá problém s finanční podporou matky, pokud by to matka potřebovala.
Podle mě je to od matky naprostá bezohlednost a matka může být ráda, že jí dcera nabízí peníze, ačkoliv tom opravdu není její povinnost. V domovech důchodců vám totiž musí nějaké peníze zbýt. A pokud by dcera se o ni starala, kdo by vydělávat na bydlení, jídlo?
Postarali jsme se o svoje rodiče, protože jsme cítili, že je to správné a člověčí.
Bára si to rozhodla jinak, nevím jaké k tomu měla důvody. Sice nějaké vypsala, ale mohlo tam být ještě něco jiného. Každopádně a to na 100%, až ona bude stará a nemocná, tak pocítí, že je sama a že její život a sobecké jednání asi nebylo to správné.
Kde je napsáno, že bude vitální a schopná si v cca 80 letech vše zajistit a bez problému se sama postarat o sebe. Maximálně bude vzpomínat na to jak byla dobrá, že postavila svoji firmu. Ale firma či zaměstnanci v ní tu hřejivou lásku, obětí a radostný smích dětí či rodinných členů jí nedají.
Na to ale musí přijít sama!
Až se Bára nebude moct sama o sebe postarat může se dostat do Domova důchodců a když to nepůjde může se stát klientkou Pečovatelské služby na což má nárok jak invalidní tak starobní důchodce. Pečovatelská služba navštěvuje svoje klienty doma,vozí jim jídlo, uklízí,nakupuje co je potřeba do domacnosti atd. Tytéž služby může využít i matka slečny Báry. Třeba se Bára kvůli vytížení v práci starat o matku nemůže. O mě se taky nikdo nestará, z různých důvodů nemůže a tak jsem klientem pečovatelské služby jak to popisuji výše.
Ono to není tak snadné.Moje babi šla do důchodu v 55 letech a měli statek.Klidně tak mohla pečovat o matku 74 let.Dnes,v době,kdy se rodí v 40 a do důchodu chodí v 65 také vychází,že dcera má 35 matka 75 a v době,kdy dcera by skutečně měla dělat buď kariéru nebo rodit,nebo teprv řeší bytovou situaci,by se měla starat o rodiče. Což je do budoucna problém nejen dcery,ale i matky, která s tím musí při vlastním plánování rodičovství počítat. Jsem na tom podobně - rodiče miluju, ráda jim přispěji penězi na péči, navštěvovat je budu,ale péči o ně bych kapacitně nezvládla - táhne jim pomalu k 80 a synovi je 10.
Dali vám život a starali se o vás když vám bylo všelijak a nikdy vám neřekli že se máte starat sama o sebe nebo že nemaj čas nebo nemůžou a věřím že toho mimo vás měli mnohem víc a vy jim to vracíte tím že je když teď potřebují pomoc odstrčíte , je to pěkný hnus doufám že se vám to jednou vrátí a poznáte to na vlastní kůži. Tohle by mi moje děti v životě neudělali a to můžu říct s klidným svědomím a proto je miluju . Já být váš rodič tak vás nechci znát a vydědím vás . Fuj .
Musim říci, že slečně rozumím, chápu ji a souhlasím s jejím rozhodnutím. Já jsem své matce obětovala 10 let svého života, které mi již nikdo nevrátí. Nyní jsem ve věku, kdy brzy budu sama potřebovat pomoc. Rozhodně ji nebudu požadovat po svých dětech. Nemám právo požadovat, aby obětovali svůj život pro mé pohodlí. Péče o starého člověka je dřina jak fyzická, tak psychická. Rozhodně se nejedná o povinnost, ale o svobodné rozhodnutí. Kdo tvrdí, že postarat se o staré rodiče je povinnost dětí , neví o čem mluví a nepochopil, že žijeme v 21. století a ne v 19 století.
Tak jsem asi blbá, ale nedala jsem tátu, ani mámu do ústavu. Bydlím ve svém domku a syn s rodinou je tu též, když se o mě nebudou chtít starat, tak je vystěhuji a nastěhuji si k sobě slušnou a milou ženu, které pak vše odkážu
Naprosto v pořádku, konečně se, obcas, najde i žena která pochopila svět a pochopila hodnoty které jsou v něm důležité. Bohužel ale pokud se dnes chce mít člověk alespon trosicku dobre, musí se na jakékoliv city, či rodinné vazby naprosto vykaslat a uvědomit si ze penize jsou ta hodnota která znamená v dnešním světě naprosto vsechno. Ze je to hodnota kterou kdyz disponujeme, rozhodujeme o lidských životech vic nez kdokoli jiný.
To jsou bláboly, co píšete. Peníze vás obejmou? A řeknou vám miluji tě? Na náhrobku nebo na urně budete mít: Sobecký muž bez lásky a stále pracující. Pokud vám to tam bude mít kdo nechat vytesat možná budete mít jen jméno a datum a popel bude rozptýlen někde na hromadě s ostatními bez rodin. Pokud nejste lékař nebo vědec, tak se na vás po smrti hned zapomene. A peníze si do hrobu stejně nevezmete.