Článek mě velice potěšil, neboť já sama jsem cholerička, navíc ještě neurotická, což je kombinace, kterou nepřeji ani svému nejhoršímu nepříteli, a to aktuálně žádného nemám. Kdysi dávno jsem si dělala nějaký test charakteru osobnosti a vyšlo mi, že jsem z 55% cholerik, 40% sangvinik a o těch zbylých 5% se přetahuje melancholik s flegmatikem, tudíž jsou u mě naprosto zanedbatelní.

Ty rady, jak jednat s cholerikem, jsou celkem správné. Jenom si dovolím jedno upřesnění cholerického hněvu. Ten je totiž úzce směrovatelný pouze k subjektu, který ho naštval. Cholerik dokáže na jednoho aktéra prskat hněv a na druhého mluvit velice vlídně, když ho dotyčný nenaštval, a to v rámci jedné diskuze. To opravdu není přetvářka ani divadlo, takoví my cholerici jsme.

Chybí mi tam jedna věc - článek hovoří o tom, jak jednat s cholerikem, ale nehovoří o tom, jak může v jednání pomoct sám cholerik. Předně se musí smířit s tím, že cholerik je. Někteří si to nechtějí připustit, a to je potom s nimi těžká řeč. Poté si musí ujasnit, co je pro cholerika pozitivní a co negativní. Cholerici údajně mají nejrychlejší reakce. Možné to je, ale s věkem se tato výhoda ztrácí. Nevýhodou z toho plynoucí je jejich zbrklost a netrpělivost. Mohou skákat do řeči druhým apod. Mně osobně se podařilo dostat do stavu, že 9 z 10 případů nevybouchnu. Ten desátý už nedám.

A na závěr: Kdybychom byli všichni cholerici, nejspíš bychom se navzájem pozabíjeli. Ovšem kdybychom byli všichni flegmatici, tak nejspíš ještě lidstvo sedí na stromech. Buďme rádi, že jsme každý jiný... Přeji hezký den všem.