Milá paní. Jen brečíte, fňukáte, litujete se. S touhle možností jste měla dávno počítat a připravit se na ni. Nebo jste čekala, že vám se to nemůže stát? Byly jste dobře situovaní, tak proč jste si neodkládala pro sebe? Proč jste se nesnažila více stát na vlastních nohou? Proč měli synové dostat peníze až ve 30ti? To už by snad dávno měli stát na vlastních nohou oni. Chodila jste vůbec do práce? Zažila jsem něco podobného, jen jsem byla mladší (což uvádíte jako výhodu) a muž odešel k mé vrstevnici. Dnes už spolu dávno nejsou, je sám, nemocný a je rád, že jsme se na něj se syny nevykašlali a částečně ho přijali zpět do rodiny. I kvůli vnučkám. Čas rány nazahojil, ale otupil. Jenže já jsem na něm nebyla nikdy závislá. Možná mu to i trochu vadilo. Ale ta jeho nová nebyla můj opak, ale byla ještě víc nezávislá než já. Dělal u ní domácí práce, využívala ho, jak mohla. A to jsme všichni vysokoškoláci. Měla jste víc bojovat, nenechat si všechno líbit a rozhodně se neutěšovat tím, že všichni jsou na vaší straně. Život prostě není peříčko a překážky zde jsou proto, abychom se naučili to, co ještě neumíme.