Mému dědovi bude 90 let a je naprosto spokojený v pečovatelském domově. Když byl pár týdnů v nemocnici tak se mu stýskalo po "jeho holkách".🙂 A to jsem si myslela, když babička zemřela před osmi lety, že ji bude rychle následovat. Naopak pookřál. Nevím jak to funguje v jiných důchoďácích, ale zrovna tady jsou senioři velmi spokojení a personál je skvělý.

Já sama budu muset své rodiče až nebudou soběstační do takového domova umístit, jelikož mám dítě o které se budu starat do konce mých sil. A o mě se už nikdo nepostará, leda právě v takovém zařízení......

Toto je velmi těžké soudit. Nikdo není připraven na stáří rodičů, nikdo.. Ale také vím, že normální lidé nemají děti kvůli tomu, aby se o ně ve stáří starali. Naopak každý rodič si přeje, aby jeho dítě bylo šťastné, ne aby ho krmilo... Moje maminka, byla ten nejlaskavějsi člověk, báječná, hlídací babička...Vždy nám říkala:" Ne, abyste se o mě starali! Dejte nás do DD." A myslela to naprosto upřímně. Chtěla nás ochránit před tím, čím si sama prošla. A ze dne na den se mozkovou příhodou vše změnilo... Je nemocná, odkázaná na nás. Nešťastná, smutná, prosí nás abychom si ji nechali doma, neboť v ústavu kde je, má sice péči, ale lidská důstojnost, slušnost, empatie chybí. Já svou práci miluji, ale nezvládnu i péči o ní. Tak zvažuji práce nebo rodiče.... Právě si procházím tímto obdobím... Je to neskutečně těžké... Pro mě, ale především pro ni.... Nikomu nepřeju!

Kdybych to obrátila - nikdo nikdy neví, jak sám skončí, ale já osobně bych ani nechtěla, aby se o mne můj syn musel starat. Vím, že by se o mě i manžela uměl postarat...je pečovatelem...ale ne každý člověk si musí říkat - zestárnu a však se o mě dítě postará. Jsem asi divná, ale nepovažuji za vyslovenou povinnost, aby se dítě staralo., mnohdy ani nemůže, má svého dost, není to o nechuti se starat, ale o nemožnosti skloubení všech možných povinností. Vím, to se to mluví, když jsme ještě samostatní, nevyžadujícími pomoc, zatím nepotřebujeme, aby nám někdo hodil nakupovat, dovážet k doktorům, pomoc když zrovna marodíte...jednou to určitě nastane...ale to nepovažuji za nijak tragické, ani pro jednu stranu, ale pokud dojde k tomu, že jste druhým vysloveně na krku, tíží vás to. Něco jiného je to s profesionální pomocí, kde si třeba i platíte ty, kteří se starají. Není to o tom, že bych snímala synovskou povinnost, je to spíš osobní pocit, že bych nechtěla dúkaz synovy lásky k rodičům tím, že automaticky počítám, že se bude obětovat. Pomoc od dětí rodičům a naopak je krásná věc, ale přece jen má své meze. Proto si myslím, že na tom, že se starý člověk ocitne třeba v domě s pečovatelskou službou, slušném domově důchodců, neztratí kontakty, s rodinou se vídá, stýká, třeba i na dálku, není na tom nic špatného ani odsouzeníhodného...

Proboha,kdo odsuzuje,ať si uvědomi,dítě nemelo na,vyber,ze jste si ho pořídili, a zamyslete si nad sebou jako rodiče,opravdu ch ete,aby vaše děti si zničili zivoty s péčí o Vás?

To jste je pořizovali s účelem budoucich pecovatelek?

Nechme je žít, a starému se o sebe.

Nemám děti,ale anich bych nechtěla,aby se trápili moji péči....

Normální nesobecky rodič nechá svoje potomky žít, a nevnucuje se....s ničím, nikam,a nemá očekávání.

Já dceru mám a nikdy bych to po ní nechtěla.Připadne mi to nedůstojné,aby mi děcko šudlilo rozkrok

Mí rodiče si myslí,že když dali sestře nemovitost ,že má povinnost se postarat.Do domova nechtějí a ona se starat nechce.Zatím nenastal čas.....