Nevěděla jsem, že si ještě dnes rodiče pořizují děti jen proto, aby jim měl ve stáří kdo vynášet mísu... Pokud ano, jsem ráda, že děti nemám. A že se o mne nikdo ve stáří nepostará ? Kdo by stál o život na hadičkách a v plenách ? Život je dlouhý až moc. A když to začíná jít z kopce, rozumný člověk odejde sám a s hlavou vztyčenou a s botama na nohou...
Přesně, vždycky mě nadzvednou komentáře typu,v tom smyslu,že v podstatě si pořídili děti kvůli pozdější péči, ve stáří.
Tohle je velmi složité. Nejen emočně, přecejen maminku máme jen jednu .Zapomíná s ale na křehkou fyzičku konstituci ženy-dcery jako pečovatelky.
Pro ty, co srovnávají mateřskou péči o dítě s péčí o nemohouciho seniora chci říci jen jediné. Malé dítě měří i váží méně jak desetinu toho, co senior. Bezvládně tělo nemohouciho člověka je ovšem daleko těžší, než člověka vitálního. Takže pro dceru, pečující o matku, která už není pohyblivá, a potřebuje ji přebalit, posunout, zvednout, udělat hygienu, je to pro ni nadlidský výkon. Leckdy totiž senior cizího člověka -ošetřovatelku- odmítá. A pokud je na celou péči dcera z celé rodiny sama (buď je jedináček nebo se sourozenci pro jistotu nepřetrhnou), má to na 24/7. A pomalu aby se bála dojít i vyčůrat. A to pominu neopominutelný fakt, že u některých profesí opustit celý život budovanou pozici neni moc reálné. A ne každý zaměstnavatel je ochoten udělat úlevy v zaměstnání (nějaký důvod pro vyhazov se vždycky najde). Ono to 24/7 může trvat i několik let a nejen v místě vašeho bydliště . A mít ležící tchýni pod jednou střechou nebo v malém bytě je reálná pozvánka k rozvodu. Stoprocentně. Tohle chlapi nedávají. Takže prosím🙏, nesuďte... každý má jiné výchozí podmínky, byť by všichni svoji maminku milovali úplně stejnou měrou.... Ne vždy je možné vše pořešit tak, jak si zde ti nejchytřejší a nejempatičtější představují. A je to každého věc. Nasadit psí hlavu je jednoduché, že?
Mnoho lidí si neuvědomuje, že k jakž takž šetrné manipulaci s nemohoucím člověkem jsou potřeba dva lidé. Jinak dotyčný nemohoucí řve, protože ho nešetrné tahání jedním člověkem neskutečně bolí. Slovo nešetrné je plně na místě, protože ač se jeden člověk snaží co nejlépe, tak to prostě nesvede. Tohle jsem viděl nejednou před lety v ošetřovatelském centru, kde dožívala moje babička - ve dvou ošetřovatelech v pohodě, v případě jednoho docela problém. A to ti ošetřovatelé byli profesionálové, jenže jeden ošetřovatel na to byl prostě málo. A to byli chlapi, ne ženy. A co teď žena slabší tělesné konstituce, nikoliv profesionálka, ale pouhá žena, která musela opustit práci a zůstat doma?!?
Tohle téma je často diskutované a každý na to má jiný názor. Neumím říct - co je správné a co už ne. Moje zkušenosti: také jsem se o maminku chtěla postarat až do konce... Zvládnout se to v běžném domácím prostředí dá jen do určité doby. Dokud - s mojí pomocí - se dokázala zvednout z postele a s mojí dopomocí dojít na toaletu a do sprchového koutu (pár metrů), či chvilku zůstat stát, abych ji posadila na vozíček... To je ještě dobré a to jsem zvládala. Jenže pak přijde chvíle, kdy už to není možné... Nemohla jsem odejít od její postele, protože hrozilo, že spadne a já ji nedokáži zvednout... Potřebovala polohovat, posadit a v sedu držet, umývat, umýt hlavu, přebalovat, atd... V tom momentu jsem zjistila, že to nedávám.... Zhoršení šlo velmi rychle... Byla jsem šťastná, že se o ni pak postarali v zařízení, k těmto účelům zřízeném... Byla tam 6 týdnů... zemřela...
Souhlas, taky osobní zkušenost. Já říkám, že kdo nezažil, nepochopí.
Já jen nevím, jestli si každý uvědomuje, že "POTOM už není NIC", jen tma, prázdno a vzpomínky. NIC dalšího už NIKDY není. Myslím si, že každý by měl jednat tak, aby později nelitoval ani jedné hodiny, kdy udělal něco jinak, než měl. Já nelituji ani jedné minuty. A dnes už je jedno, kolik mne to stalo sil a že to náročné bylo. Jsem šťastná, že jsem své nejbližší doprovodila až na kraj světa, držela je za ruku a řekla jim, že budeme pořád spolu a že jsou do konce mého života v mém srdci a že každý den na ně budu myslet, dokud se nepotkáme. Pořád jsou se mnou.
Jde o to, aby si člověk uměl své jednání sám před sebou obhájit a nelitoval promarněný čas.
Máte to moc krásně napsáno. Ale když máte RD, tak to jde. Když někdo bydlí v paneláku, i matka, či dcera, tak kde a jak to řešit? Ležák potřebuje 24h péči. A třeba dcera ještě chodí do práce.Můj případ to rozhodně není, ošetřeno na budoucnost a zajištěno to máme.Ale to je,či někdy bude v RD. Nikam do ůstavu se nikdo dávat nebude.
Je to úplně logické, že si dcera nechce zničit zdraví i život. To po ní nikdo nemůže chtít. Rozbila by si rodinu, přišla o zaměstnání, o zdraví i o přátele. To udělá málokdo, pokud si to předem nerozmyslí a jde do toho, později trpce lituje, ale často už to nejde vrátit. Souhlasím s tím, že se to dá vyřešit jinak, žádný rodič nemůže být takový sobec, aby pro svoje pohodlí zničil život vlastnímu dítěti.
Souhlasím s vami
Tady je snadné odsoudit, ale reálně si tohle musí každý rozhodnout sám. Záleží, jak velké změny v životě by to pro pečující osobu znamenalo, zda jsou takové změny reálné (budou např. mít z čeho žít a platit nájem?), jaký je mezi rodičem a dítětem vztah, jaké další závazky dítě má, jak vážný je stav rodiče apod. Taky záleží, zda se na rodiče zkrátka vykašle, nebo mu zajistí profesionální péči, jak to asi bude v tomto případě.
Jak se jednou začne starat, tak už nebude mít šanci vše udělat jinak. Musí hned a né až někdy, potom, tak to nefunguje.
Postarat se o rodiče,nebo někoho z rodiny mi přijde samozřejmé.Vždy se budu divit lidem,kteří to mají jinak.Neberu to tak, že to ode mě někdo čeká,nebo na mě spoléhá.Nemusí mě žádat prostě jdu a udělám to,nebo to zařídím.A nedopustím aby si ten dotyčný myslel, že je mi naobtíž,nebo že mi má být vděčný.Že je to náročné?Co v životě není náročné?Že mě to omezuje?Takový je prostě život.
Mám to podobně. Je to asi daný silnými vazbami v rodině.
Ja spis vnimam jako problem to , ze v techto zarizenich se o vasi maminku - tatinka casto bude stararat unaveny pretizeny zamestnanec bez zadnych osobnich vazeb na vaseho rodice. Co si budem povidat , neni to zrovna skvele placena prace snu … Podle me nad tim lide casto zaviraji oci 😟
Já naopak vidím jako problém, kdy se o matku bude starat unavená a pretížená dcera. Daleko lepší podle mne je, když bude na návštěvu přicházet veselá a nepřetažená dcera, na které nebude ležet tíha zodpovědnosti za svoji matku..
Tak podle článku zatím paní trvalou péči nepotřebuje a je docela možné, že ani nikdy potřebovat nebude, někdy se člověk o sebe dokáže postarat až do konce a pak to přijde z čista jasna, až nečekaně. Proto si myslím, že je nesmysl nad tím přemýšlet, dokud to není potřeba řešit. Rodičů si máme užívat, dokud jsou v pořádku a nezatěžovat se myšlenkami, co bude až. Až to přijde, tak se člověk přizpůsobí situaci dle potřeby právě těch rodičů, někdy stačí pečovatelská služba a pro každého je lepší, být co nejdéle v domácím prostředí. Nikomu se nechce sdílet pokoj, nebo koupelnu s cizími lidmi a když už péče doma není možná, tak většinou ten starý člověk už téměř nic nevnímá, tak pak si to nikdo nemusí ani vyčítat, že si nechal pomoci. Ale dopředu si psát nějaké dopisy, jak se nebudu starat, to je nesmysl. Každý z nás má jiné možnosti a proto je to individuální.
Tady nejde ani tak o péči jako o to ,že se k vám děti chovají jako k nesvéprávnému občanovi. Ony chtějí vše a vy nic nesmíte.Dokonce i ten dům ,který vám sebrali si nárokují už za vašeho života.