To je mi tak akorát jedno, co si o mých úmyslech myslí děti. Mám stejný plán, ale ne proto, abych nebyla na obtíž já jim. Spíš naopak - nehodlám žít v jejich bytě jejich způsob života, přizpůsobovat se jim, nechat si od nich určovat, co je pro mě nejlepší a ještě se povinně cítit zavázaná, že se o mě milostivě starají. Chci zůstat nezávislá a rozhodovat o sobě sama. Ano, až přijde čas, půjdu do nějakého pěkného domova pro seniory, kde budu mít svůj pokoj s balkonem, budu mezi svými vrstevníky, péči a servis mi zajistí lidé, jejichž je to práce a děti mohou chodit za mnou na návštěvy - to budu ráda. Ale uvidí mě vždy v pohodě, upravenou a důstojně vypadající.

Paní Oldřišce plně rozumím a chápu ji. 47 je tedy dost nízký věk, jsem o něco starší, ale i já už mám o budoucnosti jasno. Má budoucnost se ale bude odvíjet pokud možno bez domova pro seniory. Také nechci zůstat na krku dceři, která má svou rodinu, ale v domě s pečovatelskou službou jsem rok žila a stačilo. Ale chápu, že jsou lidé, kterým by tato péče vyhovovala. Až se o sebe nedokážu postarat já, zajistím si domácí pečovatelku, i proto se již celé roky snažím finančně zaopatřit.