Velký problém je, když se psychické problémy týkají lidí plnoletých. Protože situace je pak bezvýchodná. Nikdo se s vámi nechce bavit, protože GDPR a on je svéprávný a plnoletý a pokud nechce a nedá souhlas, tak se nestane nic. Nikoho nezajímá, že psychicky nemocný není schopen to sám řešit, on to odmítá, má problém i telefonovat atd. I psychiatr házel klacky pod nohy. Jiný nepomohl, když jsem chtěla pomoc kvůli obavám o život. Je vcelku jedno, zda jde o deprese, fobie, kleptomanii a podobně, má to ve finále stejný efekt, když si nepřipouští, že léčbu potřebují anebo ji prostě jen odmítají.

Oni se mohou svobodně rozhodnout, protože jsou svéprávní, i když jejich rozhodnutí není díky vlivu té nemoci iracionální. A je tu bezmoc. Protože pokud není v léčbě aktivní ten člověk samotný, tak jakékoliv kroky jiných lidí jsou stejně úplně k ničemu. Znám to dobře už dvanáct let, kdy se marně snažím jednomu člověk stále dokola shánět možnosti pomoci a efekt je nula. Za dvanáct let nulový posun. Nepřijímá prakticky žádné nabídky. A mně došly síly se o něco snažit, nemá to cenu.

Musela jsem od toho dát ruce pryč s poslední nabídkou, která mu může pomoci, pokud bude chtít. Další člen rodiny navrhl jako poslední krok nabídku placené léčby. Ani tam není odezva. Už jsem to nedávala. To, že to ničí všechny okolo, je jasné. Ale dotyčný člověk se rozhodl zůstat v té pozici nemocného, v pozici oběti, pro kterou není nic nabízeného dostatečně vhodné a dobré a chce, aby se o něj ostatní postarali. A já jsem už řekla dost. A nejde o fet ani alkohol, ale nemohu být více konkrétní kvůli té osobě.

Tohle je pruser hodne lidi s psycho diagnozou to nechce prijmout, odmitaji, nechteji lekare..a nikdo je k tomu nedonuti..nikdo mu nemuze naridit se lecit. Jeho pravo na svobodu jednani, nejednani je nad vsechno ostatni i kdyby tim znicil zivot rodiny.