Dobrý den, dnes je 4 a 3/4 roku, kdy odešel můj manžel. Je to těžké, ale člověk si časem najde své místo na světě. Nejprve musí přijmout realitu, což dlouhý proces. Potom svého člověka "pustí" tam, kde už ho nic nebolí a uvědomí si, že on je tam a já jsem tady, ale to neznamená, že nejsme spolu. Pořád vím, co by řekl na to či ono, jaký by měl názor, co by poradil dětem. A dále je důležité se nějak zabavit, prací, dětmi, úklidem, zahradou, čímkoli. Každý to ale může mít jinak. Jenže žít se prostě musí...IH
manžela jsem neměla rozvedla jsem se, táta mi zemřel dost brzy, a máti se dožila jistého věku, stále mi chybí ze všech lidí na světě nejvíc a nikdy se s tím nesmířím, takoví užasní rodiče, vše bych vrátila,d
Ještě před revolucí jsem v rádiu poslouchala nějaký pořad na stejné téma. Do redakce psala pani, že vždy poslouchá příspěvky od žen, které ztratili manžela a jak se neumí s touto situací ani po létech vypořádat. Psala , o sobě a svém těžkém životě po boku manžela ,alkoholika, vychovala víceméně 4 děti, když manžel onemocněl a zemřel, cítila nekonečnou úlevu. Bohužel ,osudy a životní příběhy lidí jsou různé.
Jenže když máte manžela hodného,chápajícího,slušného o to je to těžší,to je zase můj případ,byli jsme spolu šťastní 51let a 1.12.2024 mi zemřel.
Paní se nedivím...jsem taky vdovec a není to nijak lehké s tím žít,je to velmi těžké období života....
taky jsem měl rok manželku doma v obyváku v urně, denně jsem si s ní povídal denně ubekával rok to trvalo až jsem ji konečně umístil do opraveného hrobu na pěkném místě na hřbitově , jak by utlo, přišel jsem domů konečně urovnal její věci odvezl její postel, vyčistil byt a znovu se nadechl k dalšímu životu, povídat si chodím s ní na hrob,kde mám lavičku,posedím v duchu ji povím co nového v rodině,kolik pravnoučat se narodilo,a smutek odešel ,ale již chci zůstat sám,tak je mi ted nejlíp
Těžko radit, každý jsme jiný a každému odejde blízký za jiných okolností a tak se paní s tím bude muset vyrovnat po svém. Může pomoci i popovídání tady v diskuzi. Mě manžel odešel po 31 letech manželství. Při diagnóze, mě řekla lékařka že maximálně 4 měsíce. Dělala jsem co mohla abych ho tady udržela a nakonec odešel po 2 letech. Byl nám tak dán čas na společné povídání, návštěvu rodiny, kamarádů a manžel mě nakonec řekl, že bych neměla zůstat sama. Když ho pak odvezli do nemocnice, nemoc z něj udělala jiného člověka. Začal být zlý, nepamatoval si a byl vyčítavý až se mě musela sestra občas zastat, protože viděla jakou bolest mě tím způsobuje. Chápala jsem to jak se chová a tak jsem to i přijímala i když to fakt bolelo. Z člověka veselého, věčně optimistického se stal prostě jiný člověk. Domů se už nevrátil. A mě začal kolotoč po úřadech- živnosťák, finančák, zdravotní pojišťovna, bytový odbor, elektrárny a plynárny, matrika, zařídit pohřeb...neměla jsem tak čas vůbec na něj myslet a přátelé, rodina a práce mě ani nenechali. Když se to po měsíci zklidnilo, uvědomila jsem si, že od teď musím spoléhat sama na sebe a začít znovu jako jedinec. Ve snech mě navštěvoval a tak jsem na radu nechala sloužit mši a teprve potom jsem ucítila obrovskou úlevu a takové osvobození. To celé trvalo asi půl roku. Pak mě neteř založila profil na seznamce. Proběhlo několik schůzek v restauraci a nic z toho nebylo. Když jsem už to vzdávala s tím že tam nikoho nenajdu s kým bych si rozuměla, oslovil mě muž a dnes jsme spolu téměř 20 let. Neustrnout v minulosti a hledět do budoucnosti je má rada.
Milá paní, máte pravdu a je to přirozené. Jenomže si musí každý uvědomit smysl bytí na této planetě. Jsme tu v tomto "slzavém údolí kde pláč a skřípání zuby jsou na denním pořádku" proto, abychom připravili svoje vnitřní "já", tedy duši, k další inkarnaci v jemnější energetické dimensi. Lidově řečeno byli jsme inkarnováni a zařazeni do tohoto astrálního těla a do rodiny ...... podle čistoty duše a dostali jsme možnost se dále očistit. Váš manžel už si svoji cestu v této inkarnaci odbyl a nyní je na vás jak dokončíte tuhle vaši "pouť" v klidu, dobrotě a lásce kolem sebe! Těšte se např. z toho, že jste svému životnímu partnerovy, který vám byl v této inkarnaci určen, bezesporu pomohla vylepšit si svůj duševní profil a to bylo zřejmě vzájemné. Tak klid, pohodu a těšte se i z maličkostí! Manžela už na sebe važte pouze v letmých vzpomínkách ať jeho "duše" má prostor v další inkarnaci!
Manžel mi zemřel když mi bylo 26 a čekala jsem naši druhou dceru. Měsíc byl nezvěstný, našli ho v řece 5 km od domu. Dodnes se neví se stalo, proč nešel do práce a šel přes pole někam 🤷♀️ pul metru sněhu a mráz. Dcera se narodila měsíc po pohřbu. Myslím, že v tu dobu to bylo to co mě zachránilo před zblázněním. Taky člověk překopal žebříček hodnot. Ale bylo to otřesné to čekání a nevěďet.
Mě to nejhorší po smrti manžela trvalo 3roky. Pomohlo a pomáhá mi příroda, turistika osamotě. Bez ní bych byla na antidepresivech. Nedá se předpovídat jak dlouho truchlení trvá- každý je jiný. Každý si však musí najít něco co mu pomáhá: přatele, práce atd. U mě to jsou lesy, hory. I když určitý láskyplný smutek zůstane pořád. Život ale musí jít dál.
Milá paní, mě to trvalo 10 let, než jsem se s touto situaci a bolestí smířila. Nejde to urychlit, když jste měli pěkný vztah a prožili hodně radostí. Věřte....
Postupně se s tím naučíte žít ale bolest v srdci zůstane navždy a nikdy nezapomenete, tak to mám já se smrtí své milované babičky a dědy.
Tento případ je ta lepší varianta,ta horší je,že se z toho ta žena radostí zblázní.
Vy jste mág-r nebo co? Vtipný to nebylo