Já jsem viděla věci, které jsem prý prokazatelně vidět nemohla, protože jsem ležela. Ale já je viděla shora. A do světla mě to táhlo, to ano, nebránila jsem se, naopak, v tu chvíli totiž skončila ta příšerná bolest. Chtěla jsem jít za tím světlem, ale bála jsem se, viděla jsem nějaké rozmazané postavy, které ke mně přicházely. Pak se zastavily a jedna postava přišla až ke mně a já viděla, že to je můj dávno mrtvý děda a ten řekl - nechoď, nesmíš, vrať se, pro tebe je příliš brzy. Já se otočila a najednou vše zmizelo a já zase pocítila tu neskutečnou bolest. A to mě probudilo. Říkali, že jsem zkolabovala, ale že se mě podařilo nahodit, že to trvalo jen chvilku. Pro mne to chvilka nebyla, ale byl to čas klidu a míru.